Vzpomínáte si ještě, co vás napadlo, když jste si poprvé přečetli peprné výroky Mirka Topolánka o Židech, homosexuálech a čecháčcích? A co jste si pomysleli, když jste o několik dní později zjistili, za jakých okolností byly proneseny? U mě to byl v prvním případě šok, hraničící se zděšením, v tom druhém pak pochopení a alespoň částečné ospravedlnění. Táž slova, která jsou jako vážně míněný názor děsivá, jsou v rámci nezávazného klábosení nad kávou posuzována mnohem mírněji. Je to prostě takové plácání, o kterém všichni cítíme, že mu nemůžeme přikládat plnou váhu. Když nás ruchové mikrofony či skryté kamery přenesou do tohoto světa „off record“, hodnotíme tyto výroky jinak, než oficiální prohlášení. Všichni i z vlastní zkušenosti víme, že diskusní příspěvky nad kávou jsou často nepřipravené a plynou nám z úst, aniž bychom domýšleli všechny jejich důsledky. Kdybychom si měli hlídat každé slovo, které proneseme v rámci přátelského povídání, nevyhnutelně bychom se z toho zbláznili.

Názor si vytváříme právě tak, že nahlas nebo v duchu, nad kávou nebo ve vlaku či kdekoliv jinde přemýšlíme nad danou otázkou, posuzujeme ji z mnoha úhlů pohledu, až dojdeme k nějakému závěru. Co vykládáme u kávy, je nehotový názorový polotovar, ale z mnoha takových rozjímání nad kávou časem vznikne komplexní, promyšlený názor. Tento názor pak všude prezentujeme jako své promyšlené stanovisko podpořené argumenty a protože jsme o něm pevně přesvědčeni, jsme ochotni se kvůli němu i pohádat.

Já sám se celý život snažím nestřílet od boku a pronášet jen promyšlené názory. Ale i přesto se mi mnohokrát stalo, že jsem mluvil rychleji než myslel a pak jsem musel své mínění korigovat a svá původní slova brát zpět. Dost jsem se za to vždycky styděl. Dokonce už se mi podařilo na základě takto neusazených myšlenek zplodit text pro Neviditelného psa a za to se stydím ještě víc, protože zastávám názor, že novinový článek má být výsledkem potřeby něco sdělit, ne touhy předvést se před čtenáři, a takto nepromyšlený text zavání bezobsažnou grafomanií.

Někteří politici zcela vážně tvrdí, že názor veřejnosti coby suveréna je pro ně základem jejich politiky. Zdrojem těchto názorů jsou podle nich průzkumy veřejného mínění. Jenže problém je v tom, že tyto průzkumy vůbec nezjišťují názory - hotové, promyšlené soudy. Kdo někdy zažil takový průzkum, ať už na ulici nebo po telefonu, ví, o čem mluvím. Pracovníci výzkumných agentur vás hned od začátku asertivně ujišťují, že vás zdrží „jen pár minut“, a abyste jim náhodou neutekli (a také aby sami měli co nejdříve padla), valí na vás jednu otázku za druhou. Pak se nelze příliš divit, že respondent vypálí první, co ho napadne. Pokud nemá svůj názor na položenou otázku už předem promyšlený (a to, obávám se, není případ většiny obyvatel české kotliny, neboť sledování věcí veřejných zde není příliš rozšířeným koníčkem), vypálí svůj bezprostřední vjem. Zvýšení důchodů - ano. Je to víc peněz, navíc od státu, který je vždycky někde sežene. Na úvahy, kde a jak si ty peníze sežene, není čas. Posílení mise v Afghánistánu? Válka je špatná věc, navíc to jde z našich peněz - ne.

Schválně si zkuste, jaký bude váš první bezprostřední vjem, když se řekne třeba právě válka. Mně se (nechápu proč, ale právě v tom je kouzlo) vybavila epizoda s hlídajícím psem z Remarquovy Západní fronty a hned poté scéna z Forest Gumpa, ve které umírající Bubba u vietnamské řeky říká „Foreste, já chci domů“. Dokázali byste po tomhle říct, že válka je správná věc? Jenže po chvilce přemýšlení si vzpomenete na katarzi Čapkovy Matky nebo na Vysockého (a Nohavicova) slova „Jistě, že ve světě nakonec zvítězí pravda, ale až dokáže to, co dokáže lež“ a hned na to koukáte jinak.

Když jdete k volbám nebo k referendu, chováte se právě tak. Tím, že si na to musíte vyčlenit část svého volného času, dojít do volební místnosti, tam se prokázat občankou a následně učinit i trochu symbolický úkon vhození lístku do urny, nutí vás to alespoň trochu se nad položenou otázkou zamyslet. A především - k volbám či referendu jdete s vědomím, že vaše rozhodnutí je součástí veřejného hlasování, jehož výsledek bude skutečně závazný. To jsou velmi závažné důvody, proč ke svému rozhodnutí přistoupit zodpovědně, pátrat po informacích a udělat si na věc názor - anebo se dobrovolně rozhodnout pro racionální ignoranci.

Zato při průzkumu veřejného mínění lidé vědí, že odpovídají na otázky, které ve skutečnosti nemohou přímo ovlivnit. Navíc i tazatelé se, aby respondenta neodradili, snaží vzbudit dojem, že je to jen nezávazný potlach. Také obvykle horlivě zdůrazňují, že vše je anonymní, z čehož si člověk zdeformovaný socialismem dovodí: Nemůže se mi nic stát, takže nemusím být obezřetný - a tedy nemusím přemýšlet nad tím, co říkám. Všechno to vypadá jako nezávazná hra, ne jako seriózní průzkum lidských názorů, ze kterého pak někteří dovozují významné politické konsekvence. Těžko se pak divit lidem, že při takovém průzkumu odpovídají, jako by seděli u kávy v redakci LUI, a ne jako by stáli na tiskovce před zapnutým mikrofonem. Měli bychom si však být vědomi, že tomu pak odpovídají i výsledky průzkumů a podle toho k nim přistupovat.

Tak už chápete, proč tak nesnáším ty, kteří chtějí naší zemi řídit podle průzkumů veřejného mínění?