V evropských státech došlo v průběhu posledních let k silnému oslabení rodiny. Její pravomoci se postupně přenášely na stát a - pod záminkou rovnosti - se zákony posilovala "práva" všech členů rodiny na úkor "vůdce smečky". Ve společnosti president, poslanec i váš šéf v práci má jiná práva než řadový občan či zaměstnanec. Podobná hierarchie v rodině de facto padla.

Jako člen rodiny (smečky) a amatérský biolog, bych rád poukázal na své zkušeností s funkcí rodiny a její paralely ve společnosti :

Pokud vím, např. v Malajsii se důchod nevyplácí s tím, že kdyby tak učinili, rozbijí fungování svých rodin. Kolik máš dětí a jak si je vychováš, tak tolik ti jich bude vypomáhat ve stáří. U nás je to nemožné, protože místo rodiny teď máme "starající" se stát. Ten se stará mnohem hůř než nejhorší děti .Nejen že už nic nemá, protože naše peníze na důchod stačil utratit (za něco jiného než důchody), ale k tomu ještě nadělal velké dluhy.

Jak z toho ven a mít více dětí a fungující rodiny? Stát musí vrátit peníze, hierarchii a rozhodování do rodin a matkám vrátit jejich prvořadou úlohu pečovat doma o děti.

Začal bych snad tím, že přestaneme zpochybňovat úlohu a postavení vedoucího samce ve stádě, tedy rodině. Např. zpochybnit postavení presidenta si nedovolíme, je to přece jen náš president. Jistě, jsou stále psi co štěkají (Pehe), ale orel much nelapá a dává tak ještě více vyniknout svému postavení. A tak je to nejen u presidenta, ale i u jakéhokoliv vedoucího, šéfa či velitele, má-li daná skupina správně fungovat. Přitom vůdčí postavení muže, jako hlavy rodiny, je soustavně zpochybňováno, což vede k tomu, že ho doma neberou vážně. Zbytek rodiny ví, že co by jim neprošlo v zaměstnání (škole), si doma můžou bez problémů dovolit. V zaměstnání či škole vědí, kdo je ředitel a jeho vedení respektují. Každý živý organismus má jen jednu hlavu. Každá četa má jednoho velitele, podnik jednoho ředitele, stát jednoho presidenta, jen moderní česká rodina má mít hlavy dvě s tím, že to bude fungovat.

Postavení vedoucího samce je zpochybňováno i na výplatní pásce. Přitom každý šéf bere víc, ředitel taktéž atd… Ale je uzákoněno, že ženy mají dostat za stejnou práci stejné peníze. Nikoli za stejný výkon. Muž je většinou silnější, takže ani v běhu či jiných sportech (včetně šachu) s ženou nesoupeří, kdežto na pracovišti, zdá se, ano. Za jiný výkon by měli mít každý jinou mzdu .

Jak ale v duševní oblasti? Ženy nikdy nevedly války, takže nemají strategické myšlení (mají taktické). Mimoto ženám chybí testosteron, který muže žene vpřed. Pohání je k vyšším výkonům a nutí je bojovat a obsazovat v hierarchii společnosti stále vyšší postavení. Důsledkem je, že i v ženských povoláních jako je šití či vaření bude v devíti případech z deseti chlap nejlepší krejčí, či šéfkuchař. (Genialita se u chlapečků vyskytuje výrazně více než u holčiček.) Ženy si chtějí mužů vážit a tak preferují ty úspěšnější. Žádná nemá zájem o chlapa, který měří jako doga v kohoutku a domů by nosil míň než ona. To vycházím z velkých čísel. Samozřejmě jsou ženy, které muže nejen předčí, ale k tomu zvládnou i řádnou péči o děti.( Feministky to nejsou.)

Dříve můj děda z jedné výplaty uživil sebe + 6 dětí + babičku. Dnes vám lidé řeknou, že to nedokáží ze dvou platů… No a od toho tu máme "hodný" stát, který rodině vypomůže přídavky. Jako silnější ty peníze samci vzal a ten pak s hlavou sklopenou u stolu vyplňuje "Přiznání dávky státní sociální podpory". Stejně nutné je výrazně zvýhodnit matky pečující o děti před těmi, co se odcházejí realizovat do výrobního procesu, odkládající děti do závodních jeslí, kojící na pracovišti, v důsledku čehož odchovají nejvýš jedno mládě - porodnost 1, 16.

Nutno podotknout, že vůdčí samec si za ztrátu svého dominantního postavení ve smečce může sám. V přírodě se to stane tak, že buď podlehne v boji, anebo prostě do toho boje ani nejde a vyklidí pozici. Náš vedoucí samec přišel o své postavení jednak prohraným bojem se státem a jednak svou leností. Prohra se státem spočívala v tom, že šlo o soupeře skutečně těžkého kalibru, jehož zbraněmi byla "rovnost a rovnoprávnost" v rodině, a to přestože rovnost mezi občanem a státem také neexistuje, a stát by ji ani nikdy nepřipustil. Rovnoprávnost neexistuje ani mezi občanem a různými zástupci státu (např. veřejný činitel). Mimo to stát vedoucího samce de facto odzbrojil, když mu sáhl na peníze, kterými si koupil zbývající členy rodiny. Jak jsem ale zmínil, vedoucí samec ani mnoho nebojoval, protože byl líný. (Lev např. 20 hodin denně spí a zbývající 4 hodiny polehává, loví zatím samice.) Bylo pro něho pohodlnější vzdát se zodpovědnosti za svou smečku (rozhodovat a živit jí) výměnou za bezstarostnost. Zjistil, že stát za něho v případě jeho neúspěchů převezme zodpovědnost a jeho rodině finančně vypomůže. V budoucnu už na něj nebude takový tlak, a nemusí se tolik snažit. Dokonce i za jeho hloupá rozhodnutí (kampeličkáři, …) stát převezme zodpovědnost. Od této doby i kdyby náš samec byl tak nezodpovědným, že by i přestal pracovat, či se uchlastal a ufetoval, stát jeho smečce pomůže. A to bylo pro naše samce příliš lákavé, než aby odolal.

V naší rodině měl děda úctu a jeho postavení vedoucího samce ve stádě nebylo nijak zpochybněno. Babička se vzorně starala o svých 6 "mláďat" a ta se naopak na stáří postarala o ně. Dnes se v parlamentu řeší, kde a kdy má žena na pracovišti kojit. Takto vychované děti (které není čas nakojit) se nedočkají ani sourozenců (na ty taky není čas) a jejich rodiče jim ve stáří budou přítěží.

Postavení vedoucího samce je zpochybněno i soudy - rozvést se je jednoduché, takže tak zodpovědný úkol, jako je výběr partnera se nebere vážně. Při rozvodu dostane dům či byt ten, kdo vyhraje děti, tedy na 90% žena. Z takové bitvy odchází "vedoucí" samec zcela poražen. Přijde většinou o hnízdo, které postavil (dům), majetek a na mláďata platí tolik, že nemá sílu ani chuť k další reprodukci jinde. Protože nezvládá. Pokud by vyšla z tohoto boje poražená samice, nedocházelo by tak často k rozvodům a byl by na ni větší tlak k zodpovědnosti při výběru samce. (Poznámka: Samice mají jinou sexuální strategii než samci, ony si vybírají.)

Stát sebral všechny výsady a postavení vedoucího samce. Rozděluje a panuje. Milostivě dodá peníze rodině, které jí chybí, protože je samci vzal. Za jeho peníze přispívá i jeho mláďatům na obědy ve školní jídelně, místo toho aby otec řekl: "Na, tady máš a něco si kup!" Samici nabízí stejnou (tedy malou) výplatu, protože si podstatnou část vzal v berních a za peníze obou se o ně stará (stejně jako v zoo), tedy vládne. U samic dochází k nespokojenosti s "tak neschopným" samcem, který "nic nevydělá". Řeší to buď tím, že se ještě více zapojí do výrobního a řídícího procesu, což se odrazí na kvalitě výchovy jejích mláďat, na které nemá dostatek času, nebo se poohlédne po schopnějším samci. V důsledku všeho nemá náš "vedoucí" samec ani chuť k valné reprodukci. Stát si tak v rodinách upřednostnil béčkové samce (v zoologii beta samce) žijící s dobrými jeřábnicemi či manažerkami, ale nevytvořil tak rodinu ochotnou k opakovanému rozmnožování. Samice rušená při hnízdění (zaměstnání, funkce) stěží vyvede jedno mládě a podruhé již k hnízdění není ochotná.

Náš "prozíravý" stát si mylně myslel, že se bude rodit hodně dětí, a tím, že nám budou vydělávat na důchody, se jaksi nepozná, že naše peníze zpronevěřil. Bohužel tím, že změnil poměry v rodinách, vše vyšlo najevo. Jelikož multikulturní společnost nefunguje, tak namísto plánovaného dovozu Ukrajinců, Kazachů apod. bych do výpočtu důchodu započítal, kolik kdo vychoval dětí.

Naše "evropská a bohatá" společnost je přesvědčená, že nejdůležitější pro život rodiny je co nejtěsnější spojení žen s výrobním a řídícím procesem. Přitom největším bohatstvím rodiny (společnosti), jsou její děti a těch se v Evropě nedostává.

Autor je ředitelem Zoologické zahrady Chleby