Nevím, nakolik nedávné slavnostní připomínání událostí v listopadu 1989 vedlo též k hlubšímu zamyšlení nad tím, jak jsme za těch jednatřicet let, které od té doby uplynuly, naložili s hesly, pod kterými jsme tehdy naplnili ulice a náměstí. Příležitost tu rozhodně byla. Demokracie, lidská práva, svobodné volby? Asi jsme si to tehdy představovali jinak…

Britský deník The Economist uveřejnil nedávno na svých strakách tzv. index demokracie 2019, podle kterého je naše republika na 32. místě a ve kterém jsme označeni jako „demokracie s nedostatky“. Společnost Economist intelligence Unit, která zpracovává onen index, současně uvádí, že „globální demokratické skóre“ je nejhorší od roku 2006, kdy se začala tímto problémem zabývat. Nejsme tedy v očividných rozpacích nad efektivností demokratických hodnot v Evropě sami. A navíc: zdá se, že události nepřesně nazývané „uprchlickou krizí“ a zejména události „koronavirové“, považované částí společnosti za nezbytné, nebo dokonce na nedostatečné a částí společnosti za nepřiměřený zásah do nabytých práv, nám ono „skóre“ rozhodně nepozvedly. A bude hůř.

Nevím, zda na to, co jsou ony „nedostatky“ naší demokracie, budeme s britskými průzkumníky stejný názor, ale spíše ne. Setkáváme se s tvrzením, že u nás nejsou respektována lidská práva. Toto matení veřejnosti je zcela zjevné a „lidská práva“ jsou neprávem zmiňována i tam, kde jde jen o konkrétní politické cíle, nebo i tím, že jako bychom ztratili povědomí o tom, co to ta „ lidská práva“ vlastně jsou. V demokratickém státě přece může být zákonem upraveno např. soužití osob stejného pohlaví, ale souvislost s lidskými právy není tak přímá, jak se mnozí domnívají. Lidské právo žít po svém a usilovat o své štěstí přece nemusí být nikterak ztotožněno s určitým konkrétním obsahem právního termínu „manželství“. Ale v takových sporech pak jde spíše jen o souhlas nebo nesouhlas s konkrétní právní úpravou, nikoliv o zpochybňování lidského práva. Kritizovat politiky a činnost parlamentu zdá se mnohým být v pořádku, ale účastnit se takové práce již nikoliv. To raději dáme přednost volání po „lidských právech“…

Považujeme určitou jednotu společnost za klíčovou pro demokracii a často a právem žehráme na to, že země je rozdělena. Jistě, určité množství názorů a představ, které sdílí podstatná část společnosti, jsou pro její fungování asi nezbytné. Ale obávám se, že v současné době je pro nás důležitější nikoliv jednota názorů, ale že je mnohem důležitější vytvořit ve společnosti takové podmínky, abychom spolu mohli souhlasit nebo nesouhlasit bez obav ze sociálního vylučování, z exkomunikace. Anebo dokonce z obviňování z neúcty nebo nerespektu k lidským právům. Zdá se mi, že nesouhlas s minulým režimem v roce 1989 nebyl vystřídán společností tolerance a vzájemného porozumění. Od takové společnosti jsme daleko…

Naši demokracii jistě neposiluje ani to, jak zacházíme s takovým fenoménem listopadových dnů, jakým bylo volání po svobodných volbách. Dnes výsledek takových voleb není považován za demokratickou, respektovanou hodnotu, ale spíše o jakési nedorozumění způsobené nepochopitelným chováním části občanů, které je třeba co nejrychleji různými chvilkami napravit. Na straně druhé se nám ovšem z výsledku nejen evropských, ale i zaoceánských voleb dostává poučení, z něhož plyne, že pokud vítěze od poraženého dělí desetiny procent, neznamená to patrně velké vítězství myšlenek a názorů, ale spíše jde jen o formální potvrzení okamžitých politických nálad, na nichž stavět budoucnost státu a národa může být velmi ošidné. Nepříliš optimistické vzpomínání, že?

Právo, 22.11.2020

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je ombudsman