V posledním dubnovém týdnu 2010 se objevil na veřejnosti předvolební klip s názvem Přemluv bábu velice jemného a citlivého režiséra Petra Zelenky, který naposled na sebe upoutal zaslouženou pozornost velice originálním zfilmováním románu Fjodora Michajloviče Dostojevského Bratři Karamazovi.

Předvolební klip má ale jiné zákonitosti než celovečerní film, hovoří odlišným jazykem a je určen pro jinou cílovou skupinu. Podle čísel z konce minulého týdne, tedy po pár dnech, ho zhlédlo čtvrt milionu lidí. Na Facebooku měl 14 000 příznivců a šest tisíc odpůrců. Ti, kteří s obsahem klipu – který se snažil vyburcovat veřejnost, aby nevolila levici - nesouhlasili, režisérovi a hercům Marthe Issové a Jiřímu Mádlovi vyčítali hlavně to, že urážejí staré spoluobčany.

Problém je v tom, že tento argument je zástupný: Tvůrci, jak sama paní Issová uvedla v Mladé frontě Dnes, „chtěli vyburcovat mladé, aby šli k volbám…. Kritizovali jsme tu část generace, která byla vždycky ke všemu lhostejná. Pokud to někdo vezme smrtelně vážně, je mi to líto.“ Předvolební klip tedy nebyl určen bábě a dědkovi, ač se v něm o nich hovoří, na to velká část kritických hlasů zapomněla nebo dokonce to ani nechtěla vědět, protože byla iritována hlavně tím, že mladí se jim pletou do politické práce.

S tím, že klip byl určen převážně mladým lidem, lze souhlasit. Internet, Facebook atd. jsou média či sociální sítě, které jsou určené převážně pro mladé, a proto i jazyk a styl – ač se nám líbí nebo nelíbí - je přizpůsoben jazyku cílové skupiny, pro kterou je určen.

Klip nám však právě proto připomíná něco podstatnějšího, a sice sílu internetu a občanské společnosti, která se zcela vymyká kontrole stranických sekretariátů, a přesto může změnit náladu ve veřejném prostoru. Poprvé jsme to u nás zažili v malém v roce 2009 před volbami do Evropského parlamentu, kdy právě sociální síť na internetu dokázala vyvolat tzv. vajíčkovou válku.

Ve Spojených státech by ale bez internetu nemohl nikdy Barack Obama vyhrát poslední volby: tam poprvé internetové noviny a občanské sociální sítě dokázaly soupeřit s oficiálními médii a stranickými kampaněmi. Tento trend – jako všechno – přijde s jistým zpožděním jistě i do Evropy a o něco později dorazí i do Česka. Reakce politiků na klip Petra Zelenky jen ukazují, že naši politici jsou vzrůstající silou internetu zaskočeni a nepočítali s tímto novým fenoménem, který už nejde zvládat žádnou organizovanou reakcí stranických sekretariátů.

Zajímavé ale je zkoumat důvody, proč v Americe internet dosáhl tak rychle síly, která dokázala narušit tradiční mechanismy předvolebních stranických kampaní. Kromě toho, že Spojené státy jsou tradičně méně konzervativní a více otevřené všem novinkám, se analytici domnívají, že za úspěch internetu a občanského žurnalismu může stará tradice rozhlasových talk show, kde vždy vystupovali občané, ale i všeobecné selhání médií včetně New York Times v době války v Iráku, když nekriticky podporovala George W. Bushe. Právě absence kritické žurnalistiky a výrazná stranická orientace tradičních médií pomohla rychlejší popularitě blogerů a různých občanských serverů.

Naskýtá se otázka, jestli výrazná polarizace našich printových médií před letošními volbami a naopak sterilní neutralita veřejnoprávních médií, která jsou pod velkým tlakem politických stran, nebude mít podobný efekt jako nedokonalá reflexe války v Iráku pro Spojené státy. Příští předvolební boj za čtyři roky v České republice by mohl totiž už mít úplně jiný průběh a stovky milionů vydané velkými stranami za reklamní kampaň by mohly mít značně snížený efekt. Generace Facebooku by mohla, když ne výrazně změnit, tak alespoň narušit předem narýsované modely politické krajiny v České republice. Jenže paradox takového počínání této generace je v tom, že ač tvůrci útočí na levici, jejich krok vzato přísně historicky, je typicky levicový, protože útočí na establishment.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Autor je novinář a spisovatel