Mám v knihovně všech osm dílů povídek „Z českých mlýnů“. Nedávno, jsa v penzi a maje více času, jsem po nich opět sáhl a všech několik set krátkých povídek přečetl. Pojednávají o životě na českém a moravském venkově v období druhé poloviny devatenáctého a prvního desetiletí dvacátého století. I když stěžejním bodem povídek je život chasy mlynářské, do děje vstupují i ostatní venkovské postavy a figurky.

A tak jsem narazil i na několik charakteristik Židů žijících na vesnici. A hned dodávám, že autor povídek Karel Tůma Židy nijak nešetří. Zdůrazňuje jejich z hlediska Čechů špatné vlastnosti a s chutí popisuje situace, kdy mlynářská chasa Žida pěkně napálí. Ale nechme autora, ať ve dvou namátkou vybraných citátech z povídek sám promluví:

Citát první popisuje nelásku jednoho pana otce k Židům: „Na příkladu toho zkrouceného Levituse, který přišel do vsi s ranečkem tkaniček a teď už měl v okolí dva statky a k tomu kupecký krám.“

Druhý citát popisuje, jak starý hospodský, který neměl příbuzných, prodal zadluženou hospodu Židovi, který mu slíbil výminek (a pěkně ho v tom výminku šikanoval). Ale nechme raději mluvit pana otce: „Jak jsem tenkrát zaslech: Izák Popr kupuje od Kutiny hospodu, hned jsem se pokřižoval: Pán Bůh s námi a zlé pryč, to sem dostaneme pěknou štěničku! Znám já své macesy: sotva to druhý rok, a už má půl obce v kapse. Nejdříve začne krom šenku smíšený obchod – trochu kávy, cukru, cikorie, petroleje, octa, špatná bičišťata, dýmky, postranky, šněrovadla, jehly a náprstky; za měsíc už prodává švonapaje, kanafasy, kosmonoské zboží – pak začne bryndat rosolky, vymůže si kořalnu, v půl létě má „fabriku“ na nejlepší likéry, s kterými dělá obchody po celém našem kraji šumavském, a dnes má ke všemu tomu ještě také krupařství, bere od sedláků lážové obilí a dává jim za to mizernou uherskou mouku.“

Střih.

Je poslední čtvrtina dvacátého století. Do Československa přijíždějí Vietnamci, kteří nemají vůbec nic, ani ten raneček tkaniček jako Žid z prvního citátu. Jen kopřivové šaty a rýžový klobouk. Ani češtinu kloudně neznají. (Vím to, k nám do fabriky byli také nakomandováni.) A za pár měsíců již potajmu nabízejí digitální hodinky a rifle, které tenkrát byly vzácné a sehnatelné jen v Tuzexu.

Přichází sametová revoluce, Vietnamci houfně opouštějí továrny, vždy několik se jich složí na nájem v bytě 1+1 v paneláku, kde spí natěsnaní v jedné místnosti, protože druhá je plná škatulí s levnými tričky a teniskami „světových značek“. V horku, dešti, mraze a vánici stepují 12 hodin denně, svátek nesvátek v plátěné boudě a své zboží prodávají.

A postupně, plíživě Češi zjišťují, že stánky mizí, tu jeden, druhý, třetí kamenný obchod patří Vietnamcům, postupně většina hospod je vietnamská, herny, bary. A každý Vietnamec má auto.

Nevypovídá toto vše více než o Židech a Vietnamcích o nás Češích? Vžyť i ten Žid s ranečkem tkaniček musel jistě zprvu bezmezně strádat, než se domohl nějakého majetku. Byl by toho schopen Čech? Trochu to osvětlí poslední dnešní citát ze shora uvedených povídek: „Na okrese v Lomnici prodává se zítra v třetí exekuční dražbě Sobotický mlýn. Žid Mareček se tam chystá a chce ho vydražit. Dělali jsme, co jsme mohli, abychom mu to zkazili, ale za mizerných časů nikdo nemá do mlýna peněz ani kuráže. Pro nedostatek kupců dostane jej pod cenou a v Čechách bude zase o jednu mlynářskou rodinu méně a o pár žebráků víc!“

Mají tedy Češi (minulí i dnešní) morální právo nadávat na praktiky Židů (tenkrát) a Vietnamců (dnes)? Jako tenkrát neměl Čech kuráže do (např.) koupi mlýna a Žid ano, tak tenkrát by málokterý Čech sebral raneček tkaniček a šel je prodávat do světa.

A dnes: můžete namítnout, že Vietnamci mají konexe v jihovýchodní Asii, kde je zboží vyráběno otrockou prací, mimo jiné i dětí. A prodávají toto zboží kdoví jakými podloudnými cestami do Čech dopravené a spekulovat, zde vůbec platí daně – to se jim to pak kšeftuje! Ale i to vypovídá více o Češích. Jen za benevolentních kontrol finančních úřadů by Vietnamci neplatili vzorně daně. A jen při obou zavřených očích celních orgánů by se do Čech dostalo neproclené (nebo nedostatečně proclené zboží). Občasné spektakulární akce se zabavováním zboží na tržnicích jsou jen divadlo pro jednodušší televizní diváky.

A není-li nic z výše uvedených domněnek pravda a všechno vietnamské zboží je řádně proclené a zdaněné, pak jen klobouk dolů před Vietnamci, kteří z opravdové nuly, o které se Čechům ani nezdálo, dovedli ovládnout trh s oděvy, botami a částečně průmyslovým zbožím a potravinami, alespoň na venkově. Stejně jako klobouk dolů před Židy, kteří z ranečku tkaniček se domohli značného jmění, zvláště v dobách a krajích jim víceméně nepřátelských.