Pražské Hlavní nádraží přijalo v sobotu do svých nehostinných prostor vzácného hosta. Byl to luxusní vlak zvaný Majestic Imperator. Rekonstrukce, či spíš kopie vlaku postaveného pro Františka Josefa I. v roce 1891. Vlak, sestávající ze šesti přepychově vybavených vagónů, vzal za své za první světové války, pak jej opravili a zase zničili ve druhé světové válce, načež jej po sto letech začal rekonstruovat inženýr Rakouských federálních drah Gottfried Rieck. Po sedmi letech byl vlak hotov, jeho šest vagonů slavnostně pokřtila Maria Christina Habsburg Lothringen, nejmladší potomek císařské rodiny, a od těch dob se vlak pohybuje Evropou. V Praze se zdržel v sobotu jen krátce, ale i to stačilo na připomenutí, že náš císař jezdíval vlakem. Jak víme z pamětí jeho komorníka, stravoval se v nádražních restauracích. Všichni potentáti jezdívali vlakem. Včetně předchůdce dnešního amerického prezidenta Bushe, jehož návštěva v Praze připadá na dnešek. Jeho Air Force One dosedne na dráhu letiště v Ruzyni. Nastanou tance, proti nimž byly císařské manévry poklidná radovánka ve stylu české besedy.

Škoda, že potentáti už nejezdí vlakem. Ony by ty železnice vypadaly jinak. Potentáti si vždycky přizpůsobují zemi svému pohodlí. Za minulého režimu se Strakonická silnice stala preferovanou výpadovkou z Prahy. Proč? Inu proto, že na cestě leželo rekreační sídlo Orlík, kde měli soudruzi z politbyra svoje rezidence. Přitom ještě Klement Gottwald jezdil v luxusním vlaku a Stalin, jak známo, se bál vlézt do letadla. Téhle tradice se drží snad už jenom korejský diktátor Kim Čong-il, který objíždí spřátelené zahraničí v obrněném vlaku a dojel jím až do Moskvy. Kdyby se Kimovi připletl do cesty nějaký korejský Dušek, skončil by s kulkou v týle.

Odsud bych mohl rozvíjet spletitou teorii: Papaláši jezdí autem, a proto víc dbají na rozvoj silniční dopravy. To snad platí v zemích kulturního světa, u nás nikoli. Jestli v něčem zůstal zkamenělý socialismus „husákovského typu“, pak v silničním stavebnictví. Příklad z mého nejbližšího okolí. Už čtrnáct dní je ochromena doprava v nedaleké obci Dolní Břežany, jelikož se tam „opravuje“ kruhový objezd. Po čtrnáctidenní flákárně je tam odfrézována vrchní vrstva vozovky z poloviny kruháče a vykopán mělký příkop asi patnáct metrů dlouhý. Přitom tuhle flákárnu, která potrvá, prý, do konce července, má na svědomí významná stavební firma Strabag „Societas Europaea“. Tahle obrovská společnost, operující ve větší polovině Evropy, se nestydí rejpat deset týdnů něco, co by se při minimálním pracovním (ale pracovním, ne flákačském) úsilí dalo zvládnout za týden. Důvod?

Zákazníkem je stát a tomu je to fuk. Kdyby náhodou tudy papaláš jel, prostřílel by si cestu modrým majákem. Občan si myslí, že to tak musí být, a je mu to už taky fuk. Takže na staveništi se neděje nic. Opodál v Břežanech je jiné staveniště. Tam se staví obchodní centrum a tam to odsejpá jedna radost, až to sviští. Protože tam staví soukromník. Jo, za našeho císaře pána to bylo jiné. Panovník jezdil ve vlaku a vlaky jezdily včas. Možná proto, že byly tak trochu jeho, tak trochu císařskosoukromé.

LN, 4.6.2007