Dozvěděl jsem se tuhle z novin, že jistý politik kope za ... už nevím za co. Rovněž bývá slýcháno, že ta či ona osoba veřejná má či nemá tah na branku, jakož i že kterýsi partajní činitel někomu ukázal červenou nebo takovou nějakou kartu, načež se potrefený octl v ofsajdu neboli mimo hru. Jest mi to podivné. Čítám i zahraniční tisk, ale žádné zmínky o ministrech kopajících dejme tomu za privatizaci nemocnic v něm nenacházím. Abych se vyjádřil ve vší upřímnosti, pranic se mi ten způsob nelíbí, a to nejen jako vyznavači a uživateli dobré češtiny.

Hra zvaná fotbal (postaru kopaná) je ovšem oblíbenou lidovou zábavou v převážné části světa s výjimkou těch krajů, kde ji nahrazuje kamenování cizoložnic. Odvádí prostého človíčka od starostí všedního dne a skýtá mu možnost se znamenitě vyřádit, třebaže je mi podivné, proč sportovní veřejnost nedemoluje sedačky a nemlátí se po hlavách flaškami od piva přihlížejíc soutěži ve skoku dalekém. Asi proto, domnívám se, že se správné řádění může rozvinout pouze tam, kde jsou účinkující rozděleni na dvě protivnické skupiny, z nichž jednu je možno velebit, kdežto druhé malebně spílat. Což však zase odporuje zkušenostem například s házenou, v jejímž jménu nedocházívá k pranicím, ani nebývají zapalovány vagony státních drah. Jest svět sportu plný záhad. Leč zanechme fandovských obyčejů a vraťme se k pronikání fotbalových způsobů do věcí politických, krátce k fotbalizaci politiky.

Jde, jak již řečeno, o jev výrazně a unikátně český. Ptáme-li se po příčinách, neunikne nám, že i volební mrav je v zemích Koruny české výrazně fandovský, fandovštější než jinde. Též v království britském či nizozemském - a že jsou to nějak fotbalové země - mívá obecenstvo své oblíbené partaje a každý dle náklonnosti srdce svého tu či onu volí. Ale jen do chvíle, než na ni praskne nějaká ošemetnost, například že si pan předseda vydržuje tajnou milenku, nebo že si zřídil černou volební kasu, aby berňák nevěděl. To je pokládáno za znamení nesolidnosti, procenta voličské přízně klesají, padají hlavy a končí kariéry, jak jsem sám v Německu párkrát zažil. Je prostě nezdrávo dráždit voličstvo postranními fígly.

V prohlášeně demokratické Republice české toto pravidlo jaksi neplatí. Milenka sem, milenka tam, oblibou partaje nepohne ani o půl chlupu, a nějaký daňový fígl, chacha, už teprve ne. Jak by pohnul, když populární partaji neuškodí ani zašantročené miliony a miliardy, kšefty za okrajem zákona, zapletení v sítích organizovaného zločinu, zápis v estébáckých kartotékách, a nakonec ani veřejně provedený mord ... ale co bychom si dál povídali o zdejším politickém folkloru, že ano. Zčásti je to snad dáno nemožností si opravdu vybrat v nabídce, kde je jedna partaj za osm a druhá za deset bez dvou. Zčásti i skutečností, že je česká veřejnost na takové móresy dávno zvyklá, takže nepokládá za důvod k zavržení partajního miláčka jeho protažení špínou podvodu, ba zločinu. Ale především je to veřejnost fandovská. Chápe politickou soutěž jako utkání Sparta - Slávie; a kdyby si naši zlatí hoši ze hřiště sto a jednu červenou kartu odnesli, kdyby se do mičudy nestrefili a do třetí okresní ligy poklesli, srdcem pravého fandy to nepohne, naopak ještě pocítí hrdé plání věrnosti ve svém přívrženeckém srdci.

Možná je to pozůstatek z časů, kdy jediný volitelný klub se nazýval Národní fronta; politika tak neskýtala přívrženeckému pudu možnost vyjádření, i našel si východisko ve sportu. Rozfanděné obecenstvo by si ale mohlo pomalu všimnout, že ten stav skončil před více než devatenácti lety, a začít rozlišovat mezi nedělní legrací a zodpovědností za vlastní osud. Neboť fotbalové vítězství bude spláchnuto prvním pivem, kdežto ohleduplné přehlížení lotrovin může mít dlouhodobý a dost možná neodčinitelný následek v úpadku demokracie na úroveň obvyklou v rozvojových zemích, se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Jsou občas na luzích českých slýchat sebevědomé řeči o pevném zakotvení ve strukturách Západu ... chci ze svého zahraničního hlediska upozornit, že tak příliš pevné není, alespoň v očích západní veřejnosti ne. Kdyby měla možnost se vyjádřit referendem (když je po něm voláno například ve věci té Lisabonské smlouvy), leckterý čerstvý zakotvenec by z řečených struktur vypadl jako příslovečný cukrář. Něco k nápravě toho stavu lze udělat hned a snadno: přestat si plést politiku s fotbalem. Začít je možno se slovníkem jazyka českého, v němž všechny tahy na branku, ofsajdy a kopání za cosi kohosi ponechme zelenému trávníku, věci veřejné pak jmenujme, jak si zaslouží, poctivost poctivostí a podvod podvodem.

Převzato z Annonce s laskavým svolením autora

Hannover