SPOLEČNOST: Nestrkejme hlavu do písku
Pokud nechceme složité otázky zjednodušovat, neměli bychom upozorňování na netolerantnost islámu chápat jako projev téže netolerance, pouze v opačném gardu. Pokud někoho upozorním, že má práva nerespektuje, pak to přece ještě neznamená, že já nechci respektovat práva jeho. Je velice jednoduché říci "nebudeme přece jako oni" a dále se otázkou nezabývat. Jenže ta otázka nezmizí a bude se nám připomínat stále častěji - a stále intenzivněji.
Je možné strkat hlavu do písku a říkat: To, že v některých islámských zemích tvrdě pronásledují křesťany, je jejich problém. My žijeme v osvícené Evropě, kde má každý svá práva, a dáme najevo svou nadřazenost právě tím, že muslimům všechno povolíme.
Bylo by pěkné, kdyby to bylo takto jednoduché. Pravda, vyžaduje to, aby člověk neměl známé mezi těmi pronásledovanými křesťany v muslimských zemích. Pokud je mu jejich osud ukradený, může jistě zůstat takto nad věcí. Pokud se ale blíže seznámí s jejich osudy, neřkuli pokud někoho z nich má z nějakých důvodů upřímně rád, věci se mu poněkud komplikují. To přece automaticky neznamená, že začne muslimům upírat jejich práva. Ještě sevřenější bude, když se dozví, že sociální pracovníci ve Velké Británii jsou vyzýváni, aby přimhouřili oči a tvářili se, jako že nevědí o praktikování ženské obřízky nebo vynucených sňatcích v muslimských komunitách v jejich vlastní zemi. Pak se třeba dočte o případech, kdy dívka uteče, aby nemusela být za někoho provdána, rodiče ji nechají vyhledat anglickou detektivní kanceláří, které dobře zaplatí, a poté, co detektivní služba dívku vyhledá, ji zabijí. Kdyby se tyto věci nedály, kdyby skutečně platilo, že ve Velké Británii (nebo v kterékoli jiné zemi) se důsledně uplatňuje právo padni komu padni, mohli bychom být klidnější. Nicméně někteří redaktoři či redaktorky BBC i jiných médií již dostali padáka, když se o tyto věci až příliš zajímali.
Dala by se citovat i řada podobných případů i ze Spojených států. Nedávno jsme četli o případu vojenského psychologa, který postřílel třináct svých kolegů. Jeho motivace byla evidentně islamistická, nicméně oficiální místa se to zdráhala přiznat.
Soudný člověk tedy vidí, že multikulturalismus není schopen těmto případům zabránit. Není těžké pochopit, proč. Multikulturalistům je totiž pravda v podstatě lhostejná. Všechny názory mají stejné právo na život, nelze preferovat jeden z nich před druhými. Oficiálně se sice dodává něco v tom smyslu, že má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého, nicméně ukazuje se, že jsou to jenom řeči. Pravdu je totiž někdy třeba hájit a to vyžaduje určitou oběť. Pokud je útočník silně motivovaný a ochotný oběť podstoupit - a v případě sebevražedných atentátníků těžko pochybovat o silné motivaci a ochotě k oběti nejvyšší - pak se nedá zastavit hezkými řečmi o toleranci. Krásná slova o toleranci budou islamistům vyhovovat, dokud budou v menšině. Jakmile získají většinu, bude s tolerancí konec.
Rozumějte mi dobře: Já netvrdím, že máme plošně zakazovat islám. Dokonce ani netvrdím, že znám řešení. Postoj "nebudeme jako oni", aniž je řečeno cokoli dalšího, však považuji za hloupý a krátkozraký - a tudíž i nebezpečný. A tvrdit, že ten, kdo o těchto nepříjemných věcech přemýšlí a upozorňuje na ně, se sám stává netolerantním xenofobem nebo něčím podobným, je dosti nefér.
Předpokládám, že mnozí velcí humanisté nyní budou Švýcarsko ostouzet a budou se snažit výsledky referenda zvrátit. Bylo by to věrohodné a bylo by to jistě zcela namístě, kdyby stejný křik spustili už dávno kvůli porušování lidských práv v arabských zemích. Ano, už slyším kritiky: Zase voláte po nezdravé reciprocitě! Ne, přátelé, já volám po stejném metru. A trochu toho zdravého selského rozumu by taky neškodilo.
6. prosince 2009
