„Sesunout rozhodování o otázkách, které se dotýkají kteréhokoliv mezinárodně uznaného lidského práva, na úroveň vnitřních podnikových nařízení ... je hodně odvážný pokus, jak řešit citlivý problém ve zjitřené době,“ píše o rozsudku Soudního dvora Evropské unie týkajícího se „muslimských šátků“ J. Koukal v Právu („Dolů s tím“, Právo, 15.3.2017). Jde prý „zcela jistě o další krok na cestě k sekularizaci Evropy“.

Neřekl bych. O sekularizaci ani o degradaci lidských práv na podnikovou úroveň zde primárně vůbec nejde. Spíše jde o připomenutí skutečného a zvolna pozapomínaného smyslu lidských práv. O připomenutí toho, že bez tolerance k právům a povinnostem nejen jednotlivců tvořících společnost, ale i k právům plynoucích z respektu ke zvyklostem konkrétní lidské společnosti, se prostě neobejde.

Svoboda náboženství je každému zaručena: náboženské poutě a procesí u nás, pochod „oranžistů“ v Irsku, pochody na oslavu sv. Patrika v USA, muslimský svátek Ašura a další, jsou projevy víry a náboženského vyznání a přesvědčení, kde viditelné nošení symbolů se nejen nezakazuje, ale dokonce předpokládá. Příchod do školy nebo na pracoviště však ničím takovým není.

Svoboda politického přesvědčení je rovněž zaručena. Každý si může svobodně ve volbách volit podle svého přesvědčení, každý se může účastnit politických akcí, schůzí a shromáždění, ale ani škola ani pracoviště ničím takovým nejsou. Přijít na pracoviště nebo do školy ve „stranické uniformě“ (není to zase tak dávno, kdy se tak dělo, a kdo ví, co nás ještě čeká...) nebo s „plackou“ vyjadřující politické preference je něco zcela jiného.

Není, podle mého názoru, třeba úvah nad „mezinárodně uznanými lidskými právy“, aby to snad bylo obecně pochopeno. Náboženská víra je v Evropě především duchovní záležitost a nebýt ostentativního předvádění náboženských symbolů jednoho náboženství a šířícího se agresivního nerespektování toho, že všechno má své místo a svůj čas, žádný rozsudek Soudního dvora by nebyl zapotřebí.

Autor je zástupcem veřejné ochránkyně práv