Lidé si udrží disciplínu – když budou mít cíl

Slovo disciplína má u nás špatné konotace. V lepším případě připomene Švejka: „Představte si park – a na každém stromě jeden voják bez disciplíny.“ V horším doby totalit: disciplínou se prokazovala loajalita k režimu. Návrat k normálu se zase spojuje s Husákovou normalizací. Přesto jsou návrat k normálu a disciplína klíčovými slovy při vyhlížení světla na konci tunelu pandemie.

Návrat k normálu se skloňuje u nás, na Slovensku i v Německu. Tam zaznívají názory: Lidé si uchovají disciplínu, ale jen když budou mít perspektivu konce omezení a návratu k normálu. A rozhovor v Právu s premiérem Babišem má titulek: „K normálu se můžeme vracet už před Velikonocemi. Pokud to půjde.“

Z toho čiší problém. O potřebě perspektivy návratu k normálu není pochyb, ale kdo, jak a podle jakých kritérií stanoví podmínky návratu? Má smysl hovořit o termínech? Je to situace, kterou nemohou rozhodovat sami lékaři či hygienici.

Ti mají svá kritéria: návrat bude možné zahájit, až rychlost šíření nákazy klesne na tu a tu úroveň. Kdežto občan má pořadí priorit jiné. Kdy začnou fungovat školy? Kdy se bude moci setkat více lidí než dva? Kdy skončí plošná povinnost nosit roušky? Kdy začnou fungovat služby typu kadeřnictví? Je to ukázka škály individuálních zájmů a definic normálnosti. Například autor těchto řádků oželí kadeřnictví, ale rozčiluje ho nemožnost výletů. Leckteré dámy to mají naopak.

Z toho plyne, že nelze stanovit stoprocentní definici normálu či návratu k němu. Nelze rozhodovat podle nějakého algoritmu, který vymyslí odborníci a který ze záplavy dat a vyvažování zájmů „vyplivne“ datum návratu k normálu. Datum vystihující rovnováhu mezi hrozbou pro zdraví, hrozbou pro ekonomické přežití státu i hrozbou pro psychické soužití společnosti. Rozhoduje se politicky a nevyhnutelně i cestou pokusu a omylu.

Ve čtvrtek web iDnes citoval ministra vnitra a šéfa krizového štábu Hamáčka. „Roušky budou moci čeští občané odložit do začátku podzimu,“ čteme v úvodu. Pak ale Hamáček říká: „Držet zarouškovaný národ do podzimu, to si představit nedokážu.“ Tak jak to tedy je? Jistě, určovat přesné termíny teď nelze. Ale mít shodu na podmínkách, vysvětlovat to lidem srozumitelně a tak, aby společnost před sebou viděla perspektivu, nějaký hmatatelný cíl, to by jít mělo.

Premiér Babiš v Právu manažersky vypočítává oblasti, kde uvolňování začne. V obchodě to má být elektro, papírnictví či obuv, ve sportu areály pro cyklistiku, běh, tenis, skateboarding, střelbu, kanoistiku… Nic proti tomu, ale takový výčet nepůsobí jako cesta návratu k normálu, vynechává-li oblasti jako volný pohyb obyvatel a povinné roušky.

Pak přijdou na řadu školy – s tím, že podle premiéra mají dodržovat rozestupy mezi žáky: „Nevím, proč by metrové odstupy ve školách nemohly fungovat, když to jde například v Japonsku nebo na Tchaj-wanu.“ Myslí to vážně? Nic proti inspiraci Jižní Koreou či Tchaj-wanem, ale pamatujme, že ty společnosti sdílejí zkušenost války, disciplíny (včetně školních uniforem) a loajality, k jaké máme daleko. Jde-li skutečně o návrat k normálu, musíme mít na mysli takový normál, na jaký si Češi zvykli za posledních třicet let.

LN, 6.4.2020