Jestliže někdo tvrdí, že se má méně krást, a přitom chce zachovat stát v současném rozsahu, je buď pokrytec, nebo hlupák

Pražské jaro koncem 60. let je v určitých aspektech heroické a v určitých aspektech velmi hloupé. Byla to doba, kdy spousta poctivých a celkem inteligentních lidí věřila, že socialismus může být reformován tím, že se do politbyra dostanou slušní lidé a že dojde k dílčím změnám některých pravidel. Trvalo celou generaci, než lidé pochopili, že taková drobná zlepšení nemohou fungovat a že režim potřebuje zásadnější změnu.

I my se dnes ještě utěšujeme nadějí, že kdyby byli politici poctivější a kdyby se méně kradlo, všechno by bylo vlastně v pořádku. Nebylo! Nejspíš si budeme muset projít nějakými roky zabředání do stále horšího marasmu, než si připustíme, že ani kdyby se vláda a parlament skládaly z nadpozemských dokonale morálních andělských bytostí, problémy České republiky by nebyly o mnoho menší. Těch ztracených roků je škoda, ale jiné cesty nejspíš není.

Co si tedy budeme muset připustit?

Za prvé. Jestliže rozsah státních regulací a státního přerozdělování přesáhne určitou hranici, začne vybízet k nepoctivosti a generovat ji. Jestliže někdo tvrdí, že se má méně krást a přitom chce zachovat stát v současném rozsahu, je buď pokrytec, nebo hlupák.

Jednou z nejsmutnějších částí současné reality je vidět akademiky, lékaře a další lidi, které jejich mentální schopnosti předurčovaly být elitami, jak ztrácejí důstojnost ve snaze vyrvat co nejvíce peněz z kapes svých spoluobčanů platících daně. To je nutný důsledek přerozdělovacího státu.

Za druhé. Škody způsobené regulacemi jsou dramaticky větší než škody způsobené krádežemi. V řadě případů by bylo dokonce pro naši zemi lépe, kdyby vedení úřadu použilo veškeré peníze na svou osobní spotřebu a úřad by nevyvíjel žádnou činnost (a tudíž přestal škodit). Ukázkovým příkladem je třeba ministerstvo školství.

Za třetí. Budeme si muset připustit, že vznešené hovory o vyšších zájmech a nabádání k dalším státním zásahům jsou daleko amorálnější než "obyčejné" krádeže. Lidé, kteří prosadili energetické štítky na budovy, způsobili mnohonásobně větší škody než všichni kapsáři, kteří řádí v dopravních prostředcích.

Za čtvrté. Rozkrádání není možné vyřešit tím, že na ně nebude vidět. Krádeže v Bruselu nás pohoršují méně než v Praze, protože o nich nevíme. Ale to neznamená, že by byly méně škodlivé. Naopak, ztrácejí se mnohonásobně vyšší částky.

To základní mravní dilema, které stojí před každou společností, totiž zní: Chceme, aby byl za tu či onu oblast odpovědný stát v případě, že to bude znamenat korupci a zneužívání moci? Chceme, aby stát pečoval o postižené, i když bude třetina peněz cestou rozkradena a další třetina vynaložena neúčelně? Možná, že ano. Ale chceme, aby stát provozoval za takových podmínek hromadnou dopravu? Asi sotva.

A zcela jistě zjistíme, že jsou oblasti, kde takovou volbu musíme přijmout. Během druhé světové války bylo pro občany svobodných zemí tak důležité vyhrát nad Německem, že prakticky tolerovali korupci a rozkrádání ve vlastních armádách. Kdyby svým armádám přestali důvěřovat a paralyzovali je neustálým vyšetřováním krádeží benzínu nebo předražených zakázek, nejspíš by Hitlera nikdy neporazili. Ale kolik je v našem životě oblastí podobné důležitosti?

To jsou nejspíš až otázky pro další generaci. Ta současná si bude muset projít poznáním, že je-li možné, aby každá nátlaková skupina prosadila zdanění či regulaci prakticky čehokoliv, co ji napadne, dříve či později nezbude žádný prostor pro normální život. Ani kdybychom mluvili o morálce 16 hodin denně a na každého obyvatele připadali dva policisté.

To jsou věci, které už jsou roky zapsané v učebnicích, jenže je většinou nebereme dost vážně. Reformátoři osmašedesátého si také mohli u Hayeka přečíst, proč socialismus nikdy nemůže fungovat. V tom byla tehdejší situace velmi podobná té dnešní.