Neznáme význam našich osmičkových roků. Společnost se dělí na ty (starší, vzdělanější a bohatší), kteří se o historické zlomy zajímají více, a ty (mladší, méně vzdělané a chudší), kteří je berou na lehkou váhu. Tento závěr vyplývá z průzkumu, který pro společnost Post Bellum vypracovala agentura NMS Media Research a byl představen ve čtvrtek. Je pozoruhodné, kolik mladých nezajímá dění let 1918, 1938, 1948 a 1968.

Nejlépe dopadl rok 1918 a vznik Československa. O tom má správné povědomí 79 % respondentů (72 % ve věkové skupině 18–24 let). Následuje rok 1968, liberální vlna pražského jara i sovětská invaze, kde je v obraze 76 % dotázaných (ale jen 44 % mladých). Pak komunistický puč v roce 1948. Zde se orientuje 65 % respondentů (jen 51 % mladých). Poslední je rok 1938, mnichovská dohoda a okleštění republiky, což oslovuje 54 % dotázaných (jen 42 % mladých). Co tato čísla zrcadlí a co nám jako společnosti sdělují?

Kdy by se hodnotitel stylizoval do role zavilého staříka, začal by nadávat na mládež, ale to by bylo laciné. Pak se nabízí kritika vyučování dějepisu. Ta vypovídá o lecčems, třeba o stanovení priorit (strukturovat výklad dějepisu ryze chronologicky, či podle toho, co a jak je důležité?), ale nevysvětlí vše.

Důležitá je otázka motivací. Autor těchto řádek bral rozum za normalizace. A tvrdí, že více než to, co se mohl dozvědět ve škole (na tehdejší poměry liberální), probouzely jeho zvídavost spontánnější věci. Třeba krabice s tiskem z roku 1968 doma na půdě. Či rodinné vzpomínky na měnovou reformu roku 1953. Vnucuje se námitka, že teď už nepotřebujeme krabice se zapovězenými tiskovinami a školní dějepis nezná „zakázaná“ období. Ale jisté archetypy v chování i motivace přetrvávají.

Dříve se mladý muž nezajímal o historii pro úspěch ve škole. Činil tak spíše proto, aby v partě nebyl za vola či na to balil holky. Vystihl to Pavel Tigrid, když napsal knihu Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (1988).

Znalosti o zlomových rocích upřesňovaly výstrahy před něčím horším, než je teď, ale i sny a představy o lepší budoucnosti. Kdežto teď se těžko probouzí vzpomínky na lepší minulost (ve srovnání s dneškem žádná lepší minulost nebyla, přiznejme si to) ani na skokově lepší budoucnost (oproti dnešku žádná zásadně lepší nebude).

Osmičkové roky připomínají velké společenské euforie i velká zklamání, jež za poslední století zasáhly každou generaci (1918, 1938, 1948, 1968, 1989). Teď poprvé dospěla generace, která na žádné historické smilování čekat nemusí.

Možná i tady je důvod, proč se tato generace spontánně pohybuje spíše na webu s jeho plusy a stále více i minusy. A proč necítí takovou potřebu se zajímat o historicky přelomové události – a vyvozovat z nich výstrahu, naději či inspiraci.

LN, 1.8.2018