Jak chcete někoho odsoudit za zlý úmysl, když ho dovede obratem vysvětlit jako úmysl dobrý?

Ve Francii nově hrozí až dva roky vězení každému, kdo by z „ekonomických důvodů“ cíleně zkrátil životnost jakéhokoliv výrobku. Dík novince prorazilo do českých médií hlavního proudu slovo „kurvítko“ – byť ČT mluví o „kazítku“ – a zabydlelo se v nich jako líbivý symbol střetu zlých firem a chudáků zákazníků. I u kurvítek ovšem platí, že je lepší svého nepřítele nejdřív poznat, než mu vyhlásíte válku. Tři věci stojí za to připomenout:

1. Jen minimum „kurvítek“ jsou „záhadné čipy“ nebo „mysteriozní součástky“

Slovo „kurvítko“ evokuje hmatatelnou součástku: podle anekdoty je to ten dílek, který po rozložení a složení přístroje nikam nepasuje a věc funguje dál i bez něj (a líp). Běžně se o něm mluví jako o „záhadném čipu“ nebo „mysteriozní součástce“. Nejblíž jsou téhle zavádějící představě počitadla vytisknutých stránek v zásobnících inkoustu, které toner někdy zablokují dřív, než by skutečně došel. Na takové zjevné naschvály může francouzský zákon platit dobře.

Problém ale je, že drtivá většina kurvítek nejsou součástky, které když vyšetřovatel hodí na stůl, tak se obžalovaný sesype a začne zpívat. Přesnější je mluvit o plánovaném zastarávání, které můžete obstarat elegantnějšími způsoby než samodestrukčním dílkem. Pokud chcete, aby si lidé došli pro nový telefon za dva roky, a ne za pět let, tak do něj připájíte baterii napevno, pokryjete ho křehkým sklem a budete neustále vyvíjet nové a lepší verze systému, který tři roky staré železo neutáhne.

Legenda o vyčůrané samodestrukční součástce žije hlavně díky kognitivnímu klamu: spotřebitelé, kterým se něco rozbije přesně týden po konci záruky, jsou pochopitelně mnohem víc slyšet než ti, kterým se to samé porouchá ještě v záruce, natož neporouchá vůbec.

2. Věci dřív nemívaly tak úžasnou výdrž, jak si myslíte

„Babička má tatramatku čtyřicet let, a jak pere!“ – „Kdepak Volkswagen Brouk, to je držák!“ – „Z tohohle rádia jsme se dozvěděli o okupaci, který dnešní vydrží půl století?“ – To všechno je další klam: klam přeživších. Pokud si děláte obrázek o trvanlivosti starých výrobků na základě pár nejtrvanlivějších kousků, bude zkreslený. Jak na blogu Nejste tak chytří píše David McRaney, v éře nerozbitného Brouku se vyráběla spousta poruchových modelů, ty ale na rozdíl od pár spolehlivých typů sešly z očí a mysli. Dnešní auta jsou podle něj historicky nejspolehlivější a nejbezpečnější. Nechtěl bych se o tom s ním hádat.

Neidealizujte si časy před globalizací kapitalismu. Na plánovaném zastarávání žárovek se kartel jejich výrobců dohodl už v roce 1924. V roce 1960 o údajně všudypřítomných kurvítkách vyšla kniha The Waste Makers. Firmám šlo vždycky jenom o zisk, proto se zakládají dnes a zakládaly i dřív.

3. Plánované zastarávání přináší výhody

Kurvítka jsou prý pilířem ekonomiky, protože udržují kolotoč spotřeby a zvyšují HDP. Tomu by šlo možná věřit v centrálně řízeném hospodářství, ale firmám jde skutečně jen o jejich vlastní zisk, abstraktní ekonomický celek je jim ukradený. Potřebují, aby si zákazníci kupovali jejich zboží – a plánované zastarávání v tom může sehrát pozitivní roli. Použití méně trvanlivých materiálů teoreticky znamená nižší koncovou cenu. Nevyměnitelné baterie v elektronice uvolňují ruce designérům. Vyladit nový software tak, aby běžel na starém železe, může být nepřiměřeně drahé.

Tady už francouzský zákon naráží: jak chcete někoho odsoudit za zlý úmysl, když jej dovede obratem vysvětlit jako dobrý úmysl, jako vítanou snahu nabídnout levnější a hezčí zboží?

Jestli má stát do spotřební ekonomiky nějak zasahovat, může si vybrat to, v čem jsou trhy notoricky špatné: například dotlačit spotřebitele i výrobce k recyklaci toho, co po jejich orgiích končí v životním prostředí. Plánované zastarávání je ale příliš vrostlé do konstrukce výrobků i do modelů spotřebního chování, než aby šlo zničit dvěma odstavci zákona. Kurvítko nevymontuješ.