Pozorujeme-li letošní povolební bitvy z jistého odstupu, zjistíme, že se potvrzuje to, co naznačovala již předvolební situace. Že totiž jde o zápas radikální levice o nadvládu ve státě. Souvládí sociální demokracie a komunistů by zemi vůbec neprospělo – ostatně ti trochu starší zažili komunistické vládnutí levice před listopadem 1989 a měli by vědět své.

Podle průzkumů veřejného mínění to ale mnoho z nich neví. Počet voličů sympatizujících s levicí se málo liší od lidí sympatizujících pravicí. Nejen intelektuála, ale každého politicky myslícího člověka by měla tato vyrovnanost šokovat; už proto by bylo prospěšné přiznat si, jaká je naše celková situace. Jdeme doleva – celé národní společenství, ostatně vzniklé z plebejských kořenů. Jdeme do leva od počátku do dneška. Od Mnichova, kdy národní společenství ztratilo důvěru v Západ, přes obdiv k výkonům sovětské armády až po spojenectví se Sovětským svazem, které uzavřel prezident Beneš v prosinci 1943. Když pak Sovětský svaz Československo „osvobodil“, začal se v revoluci roku 1945 u nás budovat socialismus. Nemá smyslu si namlouvat, že jak zlá léta komunistické vlády po roce 1948, tak polistopadové vlády odradily masy obyvatelstva od víry, že se posléze v této zemi vybuduje socialismus. Tuto víru posiluje i po listopadu 1989 nositel této ideologie a tradice, komunistická strana, (dnes společně komunistická strana a sociální demokracie).

Tento postup doleva se dál a děje v době, kdy ve světě se vzmáhá agresivní levicový duch, zaměřený proti Spojeným státům. Symbolicky to zřetelně vyjádřil Václav Klaus, když omlouval Kalouskovo přibližování se levici prostým „úkrokem“ doleva. Tak si „ukračujeme“ hodně dlouho, a to za podpory stále sílicí celosvětové levice. Jak tyto úkroky zacházejí daleko, to je patrné z jednání kolem předpokládaného umístění americké obranné raketové základny v České republice. Ačkoli jde o věci strategické důležitosti, jejichž řešení musí spočívat na bedrech politických a vojenských špiček státu, a nikoho jiného, rozšířila levice včas zprávu, že o americké základně má rozhodnout referendum (obyvatelstvo ovšem není základně nakloněno – jak by referendum dopadlo, je jasné). „Pravice“ nedokázala fámy o referendu vyvrátit – a tím dospíváme k druhé straně mince.

Pravice v Česku má proti levici značnou nevýhodu v tom, že její podpora ze zahraničí je nepoměrně menší. Pravice je také méně aktivní. Přitom v nepříjemném povolebním období přece ani zdaleka nejde jen o jednání s druhými stranami o vládě. Je třeba ovlivňovat veřejnost seriozními – domácími i zahraničními – úvahami, komentáři a projekty. Dnes to vypadá tak, že televize se zdárně snaží předvést Spojené státy v co nejhorším světle a pravice nedokáže sama zabránit údajně vlasteneckým bojůvkám, aby rozvíjely kampaň proti Izraeli. To má být pravicová politika? Politika také nejsou jen daňové úlevy a příspěvky různým kategoriím obyvatelstva. I v povolebním období existuje u nás ochromená doprava, neduživé zdravotnictví, na miliardy čekající památkářství a řada dalších oblastí života. Laxnost, s níž „pravice“ ponechává v těchto oblastech aktivitu levici, nevěští nic dobrého.

Od doby, kdy se tento národ doslova z ničeho vyvíjel, uplynula dvě staletí. Stojí zato připomínat, kolik potu a dřiny stálo vybudování jeho hlavních institucí a vztahů k okolními národy. A stejně tak stojí zato připomínat i to, kdy tato námaha neměla dobré výsledky. Dnes máme mezi sebou množství inteligentních, vzdělaných lidí a je k neuvěření, že až dosud nejsme schopni zastavit zřetelné „úkroky“ doleva. A přitom je toho nutně zapotřebí. Neměli bychom se tomu víc věnovat?