Nejrůznější projevy slovní i písemné se přímo hemží slovem demokracie a jejími tvary. Zato slovo vlastenec najdete zřídka, je ho jako šafránu. Proč asi? Odpověď je nasnadě, naší vlastí budiž Evropa, vlastenectví je pasé, už se nenosí. Vždyť ani náš prezident, když ve vánočním projevu ocenil dobré hospodářské výsledky minulého roku, nepochválil za ně nás, Čechy, jako lid této země, tím méně nějaké české vlastence. Navíc nás pokáral, že jsme škarohlídi, a ještě si k tomu vypůjčil příměr, který den předtím už použil jiný Čech. Bylo mi z toho smutno.

Jsem ale přesvědčen, že vlastenectví je jedna z těch věcí, které nám chybí i dnes.

Především bychom neměli zapomínat a v minulosti měli hledat motivaci pro budoucnost. Když poskládám to, co jsem si zapamatoval ze školy, s tím, co jsem se naučil sám, představuji si naši vlast v době obrozenské jako bublající kadlub, ve kterém se tavil základ skutečného českého národa. Ještě v 19. století všichni v Čechách, kteří se považovali za něco lepšího, mluvili německy. Na česky mluvící prostý lid hleděli podobně jako my dnes hledíme na Ukrajince. Muselo to být opravdu silné uvědomění hrdě se hlásit k národnosti české. Co víc, čeští vlastenci opravdu dokázali, že nejsou v žádných ohledech horší než Rakušané. Jako příklad z hospodářské oblasti: Už do začátku I. světové války byly země Koruny české daňově nejvýnosnější z celého Rakouska-Uherska. Snažení těchto vlastenců se naplnilo. Dobu první republiky, Československa, si idealizujeme. Bodejť ne, vnímali jsme Československou republiku jako stát, kde jsme si konečně vládli sami. Taky jsme tu a tam svou převahu uplatňovali. Například úvod zákona o pozemkové reformě z r. 1919 výslovně nadržuje Čechům proti Němcům. To by už dneska nešlo.

Zkrátím to. Dnes máme my Čechové celosvětově uznávaný stát, máme všechny atributy republiky, demokratického zřízení, všechno máme - až na to, že se ve své vlasti necítíme dobře.

Byl to postřeh bystřejšího: K tomu, abychom se cítili dobře, nestačí, abychom se měli dobře. Především nám vadí, že se nemáme tak dobře, jak si myslíme, že bychom si zasloužili. Ohlížíme se po sousedech. Chtěli bychom se mít jako oni, v takzvaných vyspělých západních demokraciích. Tak zapracujme sami na sobě, abychom byli ještě lepší, jako oni - tak to kdysi řešili vlastenci. Má to háček, zatímco v Rakousku-Uhersku vlastenci věděli dobře, že státní moc jim nepomůže, spíš naopak, v České republice se stále mnoho Čechů domnívá, že státní moc je tu od toho, aby lidem pomáhala, tudíž je na státní správě, aby zařídila, že bude líp. Ten naivní optimismus je neblahé dědictví z doby totality, kdy volby do státní moci byly pouhou formalitou a nikdo je nepovažoval za projev vlastní vůle. Takže moderním vlastencem je ten, kdo pečlivě zvažuje, komu dá ve volbách svůj hlas. Budeme potřebovat co nejvíc vlastenců.

Vlastenectví je ale prospěšné i na místní úrovni. Je o tom drobná zmínka v klasické literatuře: To se mně líbí, když je někdo přímo odněkud - poznamenal k tomu Švejk. Možná že právě kvůli této a jiným podobným zmínkám byly přeloženy Osudy dobrého vojáka Švejka i do japonštiny. Třeba si toho japonští vlastenci všimli.

A ještě osobní vzpomínku z počátku let padesátých. Byl první máj a heslo dne bylo „Stalin, Gottvald, Čepička, na reakci mlátička“. Prvomájovým průvodem v Olomouci projíždějí nazdobené alegorické vozy místních továren s obvyklými hesly. Mezi nimi prostý valník tažený traktorem. Bočnice valníku ozdobeny chvojím a heslem „Me sme me a me se nedáme“. Na valníku sedí u stolu a dubového sudu piva družstevníci z asi prvního JZD v kraji. Později mi došlo, že soudruzi rozradostnění tím, že se sedláci vůbec uvolili účastnit prvomájového průvodu, nepochopili tu hanáckou lest. Me sme me a me se nedáme, to heslo se mi líbí i dnes. Třeba přijde zase do módy.