Kolik je vlastně (římských) katolíků? Otázka, kterou si mnozí v těchto dnech pokládají. Dává o tom přehled sociologická sonda o dobrovolném přihlášení se k církvi? Odpověď hledejme spíše v dokumentech a matrikách. Víte například, že jsou u nás 4 miliony pokřtěných?

V reakci na sčítání lidu 2021 ohledně náboženského vyznání a příslušnosti k církvím se můžeme setkat s dvojí reakcí: s poraženeckým konstatováním o úbytku víry od některých žurnalistů, nebo s radostným zvoláním připomínajícím doby temného komunistického režimu o konci tmářské víry, která patří do koše. Je třeba také zmínit, že na mnohých školách v ČR nadále přetrvává antikatolický výklad našich i mezinárodních dějin, či přírodních věd. Tímto komentářem na sčítání lidu 2021 ale nechci hrát hru na to, že je nás víc.

Řadu let jsme totiž jednali jak se statistickou komisí, tak se statistickým úřadem, přičemž jejich názor i navrhovaný zákon nepočítal s dobrovolnými otázkami při sčítání lidu. Již tehdy byl pro jeho irevelantnost vyslán signál kněžím i věřícím, že po dohodě církve předloží vlastní statistiky. To bylo na poslední chvíli změněno Parlamentem ČR. V době covidu se však tyto aktualizované informace těžko šířily. Nebyla to zlá vůle, parlament má právo zákon schválit i v tomto znění. S přítomností dobrovolných otázek došlo ale ohledně sčítání lidu v případě víry a národnosti ke zmatečnému výsledku.

Odpověď na náboženské vyznání byla dobrovolná. Mediálně šířený výsledek jako statisticky přesný je spíše „fake news“! Proto tvrzení, že věřících statisticky ubylo, je irelevantní! To nevíme přesně a výsledek údajů o víře a národnosti není srovnatelný s ostatními výpověďmi. (Na tomto principu by výměna bytu mohla být také dobrovolná či libovolná! Jakou hodnotu by pak měl tento údaj?!) Spíše zde jde o sociologickou sondu, než o nějaký přesný statistický závěr. Na druhou stranu toto dobrovolné sčítání prokázalo, že zjištěný počet římských katolíků je více než dvakrát větší, než zjistila ČBK běžným jedním sčítáním při bohoslužbách - být v církvi neznamená jen chodit do kostela, jde o vědomí identity a odvahy!

Faktem také je, že se křesťané u nás spíše identifikují jako “věřící”, než že by uváděli konfesní příslušnost, a to i z ekumenických ohledů. Zároveň je zde nedůvěra ve stát! To potvrdili např. někteří státní zaměstnanci, kteří se obávali zneužití těchto informací.

Je zde také odcházející generace pevně formovaných věřících, kteří prošli vyznavačskou dobou pronásledování křesťanství a ovlivňovali životní postoje v rodinách. Tato generace byla z 85 % pokřtěna (v rámci katolické církve přes 70 %) a díky ní byla také 2,5x větší porodnost. Tato generace už zde není. Ocitáme se stále více v době „tekoucí identity” (Zygmund Bauman), což se promítá do identity biologické, etnické, kulturní, ale i náboženské.

Dnes je 2,5x menší porodnost než tehdy a počty pokřtěných se pohybují mezi 25-30 % celkové natality. Tento demografický úbytek nemůžeme ovlivnit (nebudeme-li tedy počítat křty cédéček a zvířat v zoo:-)).

Jaké jsou tedy naše církevní statistiky? Uvádí se v nich, že jsou u nás pokřtěny téměř 4 miliony lidí. Z toho je přibližně jeden milion lidí praktikujících. Další milion lidí přichází do kostela pravidelně na velké slavnosti, jako jsou Vánoce, Velikonoce, a pak slavení významných životních událostí. Pak je tu milion lidí, kteří chodí do kostela přibližně 4x za život při mimořádných událostech a jsou sympatizanty křesťanské kultury. A nakonec je zde milion lidí, kteří nevědí, že jsou pokřtění, z důvodů, že nebyli ve víře vůbec formováni!

Je třeba také zdůraznit, že fenomén církve je - jak po viditelné, tak neviditelné stránce - statistikou a jakýmkoliv sčítáním nepostižitelný. Přínos církví pro život společnosti je obecně pozitivní, neoddiskutovatelný a v mnohém také doplňuje funkce státu: školy, nemocnice, hospice; služba kaplanů v armádě, policii, nemocnicích, ve věznicích.

Na závěr chci zdůraznit, že pandemie covidu zahrnula do společenství církve mnoho lidí s odvahou pečujících o druhé. Do církve totiž patří také ti, kteří životem podle svědomí konají dobro a obětují se pro druhé. Ve svém jednání se ztotožňují s působením církví. Uplatňují se především ve zmíněných charitativních, sociálních a vzdělávacích institucích a jsme jim za to velmi vděčni! Můžeme říci, že se uplatňuje princip křtu v nouzi, kdy i nevěřící může platně pokřtít, když se jedná v souladu s intencí církve!