Musím vytknout před závorku, že následující text nemá nic společného s lednovou prezidentskou volbou. Konec konců byl (alespoň jeho začátek) psán pár dní před druhým kolem této volby. Myšlenka v něm obsažená mě napadla ve stádiu příprav na jednu z vlastivědných přednášek, které si již osmým rokem měsíc co měsíc připravuji pro jeden moravský spolek. Předmětem té lednové přednášky byly životy a konání Tomáše Pěšiny z Čechorodu (1629-1680), Jana Františka Beckovského (1658-1725) a Prokopa Diviše (1698-1765)

Kněz Prokop Diviš (vlastním jménem Václav Divíšek), velice vzdělaný doktor filozofie a teologie nebyl pouhým vynálezcem hromosvodu, jak se poněkud nepřesně traduje, byť mu jistá prvenství ve vztahu k podobné bleskosvodné činnosti Benjamina Franklina (1706-1790) upírat nelze.

On také léčil elektřinou, udivoval svými znalostmi nejen Marii Terezii (1717-1780), ale i jejího velmi vzdělaného dvorního lékaře Gerarda van Swietena (1700-1772). Dopisoval si dokonce i s geniálním matematikem Leonardem Paulem Eulerem (1707-1783). Byl také výborným hudebníkem a přírodovědcem.

A tak se stalo, že Prokop Diviš sestrojil velice zajímavý a unikátní hudební nástroj zvaný „Zlatý Diviš“. Byl napájen elektřinou z leydenských lahví a sestával se ze 790 kovových strun, ovládaných třemi klaviaturami a třemi pedálovými systémy. Tou elektřinou mělo být čištěno to neuvěřitelné množství strun. Když se nástroj plně rozezvučel, zdálo se, že hraje celý orchestr. Údajně při těchto koncertech jakoby zazněly i lidské zpěvy. Zpráva o tomto nástroji se dostala i na císařský dvůr.

O třicet let později, když císař Josef II. (1741-1790) v rámci rušení některých klášterů nechal „Zlatého Diviše“ z konfiskovaného majetku kláštera v Louce u Znojma, kde byl Diviš v letech 1741-1742 převorem, převézt do Vídně. Stalo se tak v roce 1784; to byl Prokop Diviš již devatenáct let po smrti. U vídeňského dvora na tento nástroj údajně virtuózně hrával jakýsi mnich Norbert Weiser. Později byl „Zlatý Diviš“ převezen do Prešpurku a od té doby se o jeho osudech nic neví.

Císař Josef II.

Když jsme se v roce 1992 přátelsky rozešli se Slováky, mohl možná tehdy Václav Klaus dát Mečiarovi podmínku, že v rámci vyrovnání našich vztahů, chceme „Zlatého Diviše“ zpátky. Pochopitelně, že to tehdy pana prezidenta nenapadlo, možná i proto, že o této příhodě nevěděl. A to byla škoda. Jsem přesvědčen, že naši slovenští přátelé by prohledali všechna možná místa Bratislavského hradu a okolí, aby nástroj našli. Je zde samozřejmě námitka, že právě za Josefa II začal význam hradu upadat a císař zde zřídil generální seminář. A v roce 1811 hrad dokonce vyhořel, když předtím v roce 1809 byl ostřelován z napoleonských děl. Ale co když? Naděje umírá naposled.

Debatoval jsem o tom problému s jedním mým přítelem ze Slovenska, který zná dobře historii Bratislavského hradu a ten vyloučil, že by bylo možné „Zlatého Diviše“ po tolika stoletích politických a hospodářských zmatků nástroj nalézt. Nevyloučil však, že kdybychom tehdy onen požadavek nastolili, že by pro Slováky nebyl problém „Zlatého Diviše“ vyrobit znovu. Jenom, aby rozluka státu proběhla rychle a bez problémů. A „Zlatý Diviš“ (možná, že druhý) by byl dnes na Pražském hradě.

A Ovčáček by se na něj v posledních pěti letech mohl naučit hrát, jako mnich Norbert Weiser. A třeba by si ho pak na Pražském hradě i nechali jako hudebníka (ten konec jsem napsal již po prezidentské volbě).

A jako vždy, všechno to zavinil Václav Klaus.