Každá společnost si vytváří určitou ideologií a s ní je časem spojený její typický slovník. U nás za totality byla jistě nejčastější slova používaná sdělovacími prostředky slova jako mír, práce, popřípadě boj. Poté, co byla práce „odejita“ na smetiště dějin, nastalo u nás období slov „demokracie, podnikání, privatizace a svoboda. Od konce devadesátych let, byla tato slova již téměr všude na světě, ve frekvenci používání nahrazena nejprve spojením slov „globální oteplování“a od lonského podzimu se stává dalším hitem slovníků všech jazyků i kultur slovo KONJUNKTURA. Jsou tyto změny slovníku něčím důležité? O čem vypovídají a proč?

Kdyby totiž asi dnes u nás přistáli mimozemšťané a zaposlouchali se do našich zpráv z celého světa, mohli by si právem myslet, že naše tzv. světové náboženské systémy, kromě těch „malých”, jako judaismus, křesťanství, islám, hinduismus a budhismus, ovládá jedno jediné ohromné a mocné božstvo „KONJUNKTURA„ a jejim nepřítelem je její zhoubná negace se jménem „RECESE“ - KRIZE.

A hlavní věcí, která pak dnes zajímá vlády, podnikatele a zaměstnance na celém světě je, aby bylo co nejvíce „té“ KONJUNKTURY a co nejméně „té“ RECESE. Nic není svatější, důležitější a přednější. Proč? Odpověd je zdánlivě nesmyslná. “Protože jsme byli v posledních téměř šedesáti letech zasaženi náhlým a téměř trvalým blahobytem.” Již jen nejstarší generace pamatují válku a její útrapy, vše ostatní co přišlo poté, byl vlastně jen stálý pohyb po křivce poznání, svobody a především bohatství - pro většinu světa to byl, i když někdy klopotný, pohyb vzhůru.

Lidstvo se tak, jako nikdy předtím, přestalo ve svém myšlenkovém vývoji pohybovat v cyklických obdobích, přestalo vnímat cyklický rytmus světa a heslem dne se stal rozvoj, někdy a pro některé též dokonce tzv. „trvale udržitelný rozvoj“, což je vlastně totéž a co se dá také označit tím „moderním“ slovem KONJUNKTURA. A už vůbec nám nedocházelo a nedochází, že jsme se sice mentálně osvobodili od přírodních cyklů, od pohybů po pomyslné spirále charakterizované stálým rozením růstem a umíráním, neboli „od kolébky do hrobu“ a nahradili tento kruhový pohyb ostrou a nesmlouvavou přímkou vzhůru, na které požadujeme, abychom byli stále mladí, stále bystřejší, eventuelně vtipnější a veselejší, ale, a to požadujeme též od našich vlád; zabezpečit stálý růst blahobytu, to znaméná méně práce, více peněz a více času na „osobní rozvoj“ a „rozvoj našich pocitů a prožitků“. To však je ale možné dodržet jen za podmínky stálé Konjunktury. A zatím nám ještě nedochází, že jsme se tím požadavkem vlastně vymanili do jiné nesvobody. Nesvobody závislosti na námi nastoleném „zákonu růstu“. Kdyby však politici, kdyby ekonomové, kdyby filosofové a sociologové studovali biologii, chemii nebo fyziku, věděli by, že se vše kolem nás, to vše, co označujeme pojmem svět, vyvíjí ve své podstatě v různě dlouhých cyklech. Zemské cykly geologické dosahují miliónů let, přírodní cykly desetitisíců let, podnebných cyklů známe několik desítek - od stovek až po desetitisíce let. Ale nejen to, své cykly má přece i přeměna chemických substancí, a cyklickému vývoji podléhá také samozřejmě vznik a zánik biologických druhů.

Je proto s podivem, že složité společenské procesy, bez ohledu na tuto universální zkušenost, ale nejen ty, dokonce a právě i takové ryze přírodní procesy, jako vývoj klimatu, či uvedený vznik a zánik druhů jsou dnes pojednou nazírány jako procesy pouze růstové! Procesy, které člověk a lidstvo prý mohou a musí ovlivnit a usměrňovat, bez toho,aniž bychom však nejprve plně chápali jejich podstatu! Kořeny tohoto omylu sahají zřejmě až do 18. století.

Byl to základní filosofický existenciální omyl, který v 18. století rozumu jakoby vyňal člověka že závislosti na přírodě a dovedl nás k přesvědčení, že pouze procesy, které sledujeme právě teď objektivně existují, že takovéto procesy jsou námi zcela a dobře ovlivnitelné a je jen na kvalitě jejich ovlivňování, jakých dosáhneme výsledků. Cykly, které jsme sami nezažili, jakoby přestávali s postupem doby objektivně existovat. Subjektivní vědomí a prožívání se totiž stalo v mnoha oborech, především společenskych věd metodou potvrzováním skutečnosti. (psychologie, sociologie, filosofie)

Snaha ovlivnit výrobní síly společnosti - řídit, plánovat, přizpůsobit výrobu a zajistit tak následně spravedlivé rozdělování měla své kořeny právě v mesianistickém přesvědčení, že člověk je cíl a vrchol veškerého snažení. Jako dogma, které se pak dostalo do cílů vlád mnoha zemí to však znamenalo vždy a bez vyjímky diktaturu, pokles schopnosti vyrábět a ztrátu rozvoje té oné společnosti na dlouhá desetiletí.

Snaha podřídit si jiné národy na podkladě rasových rozdílu přivedla tzv. nadřazené rasy nejprve k agresi a později porážce ve válce.

V současnosti se vede napříč celým lidstvem další z bojů za svobodu rozvoje a za svobodu změny v čase. Můžeme klidne říci, je je to boj za svobodu vývoje - vývoje nás samých, vývoje planety a jejich živočisných a rostliných druhů. Část lidstva podlehla přesvědčení, že jsme tak mocní, že jsme schopni sobecky měnit klima naší planety bez bez ohledu na právě panující fáze klimatických cyklů. Na tzv. záchranu planety (v neměnném stavu!!) jsou desítky vlád celého světa, jen pod tíhou takových pseudo-důkazů jako teploty posledních zim, posledních lét, anebo frekvence a síly posledních hurikánů vynaložit částky, které, pokud by byly použity např. v školství a zdravotnictví by znamenaly podstatný pokrok lidstva v cestě za důstojností a svobodou. Místo toho se v létě bavíme o tom jak tají ledy na severním pólu a v zimě o tom (jaká hrůza)!, že tají ledovce na pólu jižním! Skutečnosti historicky doložených změn klimatu o několik stupňů nahoru a dolů prý nejsou důležité (Nikdo z účastníků různých tzv. Panelů je totiž nezažil). Kolektivní vědomí zde pak zcela nevědecky nahrazuje vědecké poznání, to poznání které je přece tak charakteristické svými velmi přísnými postupy uznávání skutečností a zacházení s realitou. Ztráta vědomí toho, že jsme součástí přírodních cyklů, které představují sto a více násobky toho, co mohou způsobovat lidé, je však jen projekcí a důsledkem subjektivního vědomí, že já - člověk jsem měřítkem všeho a že jsem všemocný - tak mocný, že mohu nejen poručit ale dokonce i „poškodit“, v přeneseném smyslu, pověstný „vítr a déšt“. Prostředky na vzdělání , prostředky na boj s chudobou jsou nasměrovány na boj s imaginárním oteplováním na boj, který (zřejmě) změny klimatu může ovlivnit asi tak jako pověstný dřevec Dona Quiota lopatky mlýnských kol. Je to zdá se ohromná pýcha části lidstva, která však současné, díky experimentům s energetickými zdroji už dnes přímo způsobuje hlad ve třetím světě! Zde se začínají vyrábět ve stále větší míře namísto potravin tzv. biopaliva, takže zde lidé znovu, umírají hlady ! Navíc díky tomu dochází k stále většímu drancování deštných pralesů, aby zde mohla vzniknout další a další pole na pěstování těchto paliv, která pak u nás, v rozvinutém světě Evropy a Ameriky (s negativními důsledky pro atmosféru spalujeme)! V této souvislosti jsou klimaalarmisté přímými dědici komunistických ideologií.

Stejně a paralelně s tím, ze stejných příčin probíhá dnes boj za svobodu vývoje hospodářství a hospodářských vztahů. Přesvědčení, že jsme povinni a schopni zabezpečit trvalý růst, pak vede k nové snaze modifikovat výrobu, výrobní cyklus a rozdělování. Přestože se již mnohokrát prokázalo, že tyto teorie jsou jednoznačně škodlivé, přestože v jejich jménu byly doslova zavražděny desítky miliónů lidí, přesto se nyní ve jménu boha KONJUNKTURY, a proti ďáblu, kterého jsme nazvali KRIZE, začíná nová křížová výprava. Je velmi typické, že další velká krize přichází právě ve chvíli, kdy pamětníci té prvé tzv. velké finanční krize již z velké většiny nežijí. Díky tomu není v naší populaci mnoho lidí, kteří by mohli mít, tak jako v případě jiných nemocí protilátky proti snahám států řešit krizi pomoci nalévání peněz, zbrojením, zestátňováním a válkou. Nikdo dnes jestě samozřejmě nemluví o válce, ale po vyčerpání všech možností se budou, pokud nemoci jménem krize nenecháme volný průběh, tak po vyčerpání všech regulačních možností, bude asi „nutné“ najít nepřítele, který zaplatí astronomické výdaje do tzv. rozvojových, tzv. ozdravných, protikrizových programů, nebo přímo do zbrojení. A v tu chvíli může být opět válka bohužel lákavou možností pro mnohé zchudlé státní útvary!

Je jen symbolickou tečkou, že největší světová opravdová chřipková infekce, pandemie tzv. španělské chřipky, která proběhla po prvé světové válce dnes také nemá už vlastně žádné žijící přeživší a tak je pravděpodobně, že se k nám v nejbližší době tento nebezpečný virus H1N1 zase vrátí, nebot situace, kdy bylo protilátkami chráněno téměř 100% obyvatelstva je dávnou minulosti. Takový vývoj je nevyhnutelný, stejně jako je nevyhnutelný cyklický pád hospodářství do krize. Krize však není nějaký strašák, nebo netvor, je jen důsledkem, stejně tak jako uvedená chřipka, že protilátky, tentokrát protilátky lidstva proti snaze bezpracně přijít k zisku, protilátky proti marné snaze vše řídit uřídit, ovlivnit a zajistit trvalý růst se již vyčerpaly, že po letech tlustých přicházejí léta hubená a je tudíž nutné nové onemocnění virem Krize, aby mohla opět nastat Konjunktura. Pohyb v hospodářských cyklech, je méně bolestný, pokud se na něj nehledají nacionálně socialistické léky, nebo léky třídní, respektive beztřídní společnosti. Neléčená trvá tři roky, léčená 70 let (Rusko.)

Z tohoto pohledu je každá tzv. záchraná reakce na současnou finanční krizi nikoli smysluplným počínáním, ale důsledkem přesvědčení, že totiž jsme jednak viníky krizí ekonomického světa a současně přesvědčení, že jsme schopni tyto krize ovlivňovat. Stejný filosofický původ však má i převažující mumlání většiny lidstva stále populárních „sůter“ o klimatické záhubě a záchraně vyvolených, pokud udělají to to a to. Východisko této záhuby je pak podle těchto falešných proroků v tom, že se zřekneme všeho, co vývoj civilisace zajišťuje a umožnuje - svobody svědomí, svobody pohybu, svobody podnikání, bez ohledu na to, že vše proti čemu tím chtějí tito blouznivci bojovat, nebo co chtějí jakoby chránit je součástí stejných cyklů, jako naše zrození, růst a umírání.

Je to v obou případech, to je v hledání léku na Krizi i na tzv. globální oteplování, dvojjediná kombinace pocitu viny a současné nezměrné pýchy, jež ukazuje, že část lidstva nahradila víru v boha středověku za víru vracející se k nepochopeným přírodním procesům – víru tak typickou pro lidi pravěku a starověku. Paradoxně tak máme mentalitou blíže k náboženstvím zobrazeným na malbách v jeskyních Lascaux více, než kdykoli dříve. Vytržení psychicky z historické paměti lidstva a planetárního světa nechápeme podstatu přírodních a společenských dějů a současně zdegenerovaní pocitem platnosti zákona „nekonečného růstu“ a jakéhosi „práva na blahobyt“ se snažíme uhájit, tak jako v době pádu říše římské svůj životní styl, svoje mluvení na nárožích a současně se necháváme znehybnit v hrůze pocitem že poškozujeme naší planetu. Vůdcové národů téměř bez výjimky nenabízejí řešení, nenabízejí naději do budoucna, nabízejí jen zcela vlažné a nepřesvědčivé modely jak si ještě na další tři, čtyři roky nebo jen na rok „dopřát“, současně s výhrůžkou, že nebude-li po jejich, svět se bude řítit do planetární katastrofy neskutečných rozměrů.

Přiznat, že se vlastně už vůbec asi tak moc neděje je v této situaci asi něco hodně rouhačského. Svět se však jen točí ve svých cyklech přírodních i sociálních a jen ti (mnozí), kteří zapoměli, že se krást nemá, zase kradli, ti, kteří si mysleli že stačí jen operovat s čísly budou muset začít vyrábět něco, co někdo jiný potřebuje. To není katastrofa, to je společenský cyklus. Stejně jako není katastrofa změna klimatu ale „jen“ přírodní cyklus. A tak jen vědomí, že současně a stále tu vysoko nad naší osobní zkušeností zůstává realita dějů, jichž my nejsme pány, ale jichž jsme my jednou ze součástí nás může postavit znovu na zem.