Byl to Pan novinář. Mistr českého jazyka. Muž, který viděl za roh. Alespoň tak působila jeho schopnost zasazovat události do kontextu a přemítat o nich ze všech stran. Občas jsem se ofrňoval nad optikou, v níž se zračila Fraňkova oblíbená hospůdka. Na druhou stranu však nikdo v české žurnalistické obci neuměl a neumí tak dobře porozumět názorům běžného člověka. Kombinace sečtělosti a zdravého selského rozumu, pro Jiřího Fraňka tak typická, dokázala obohatit všechny redakce, jimiž během svého života prošel.

Generace, v níž se snoubí klasické vzdělání s empatií a rytířskostí, zvolna řídne. A nahrazují ji novinářské a politické jepice s povrchním životem i vnímáním. Jenže to se pak těžko do mainstreamové debaty vnášejí odkazy na hodnoty nebo snad vize přesahující délku jednoho volebního období.

Znovu jsem si na to vzpomněl v úterý při pohledu na kalendář. 1. února by se totiž dožil pětapadesáti let Josef Lux, v letech 1992-1998 místopředseda vlády a ministr zemědělství, v období 1990-1998 předseda KDU-ČSL. Nikdy se neprezentoval jako intelektuál, byl zootechnik. Přesto mívám často pocit déja vu. To když slyším, jak političtí a komentátorští současníci objevují Ameriku.

„Globalizace jistě s sebou přináší pozitiva v tom, že lidé mohou společně řešit zásadní problémy lidstva na nadnárodních úrovních - prostřednictvím Severoatlantické aliance mohou společně usilovat o mír, prostřednictvím Evropské unie budovat společnou ekonomiku. Globalizace však přináší také nebezpečí v podobě nadnárodních monopolů, které už nejsou kontrolovány jednotlivými vládami, v podobě nadnárodních finančních seskupení, která dnes fakticky ovládají světovou ekonomiku, a v podobě různých kartelů, které mají dobré či méně dobré úmysly.“ To není citát ze včerejších novin, nýbrž Luxova téměř patnáct let stará formulace.

Na webových stránkách Nadačního fondu Josefa Luxe jsem objevil také apel, který ani po dlouhých létech neztratil na váze. Lux patřil k politikům, kteří radili nenechat vše na rozdělení mezi erárem a privátem. Jeho oblíbeným tématem byl spolkový život a občanská společnost obecně. „U nás se udělal první krok. Řeklo se, že se mohou společenství zakládat. Ale neudělal se druhý krok, který je ve světě obvyklý, a to, že se taková společenství podporují např. daňovými výhodami a pravidly státu.“ Zejména živořící neziskovky těmto Luxovým slovům moc dobře rozumí.

Josef Lux nebyl slizkým hadem, Šrámkovým klonem ani cynickým prospěchářem. Když udělal v koalici pověstné dusno, byla to reflexe probublávajících nálad ve společnosti. Uměl zkrátka dobře naslouchat pražským politickým rozpravám i názorům svých sousedů na Choceňsku. Když bylo potřeba vyslat varovný signál, udělal to. Když bylo potřeba učinit nějaký námět mediálně atraktivním, dokázal jej zaranžovat jako málokdo jiný. A když bylo potřeba za nějakým účelem zformovat širší politickou alianci, uměl přiložit ruku k dílu.

Na přelomu let 1997 a 1998, poté co KDU-ČSL a ODA opustily vládu s ODS kvůli neprůhlednému financování občanských demokratů, byl architektem Tošovského úřednického kabinetu. Po volbách 1998 se pokusil předejít velké koalici ČSSD a ODS, ovšem neuspěl u méně předvídavých špiček Unie svobody. Vždy si byl vědom programového průniku ideově spřízněných proudů – křesťanských demokratů, sociálních demokratů, liberálů a zelených. Aby ukázal, že KDU-ČSL není jen partou pámbíčkářů, přilákal do jejích řad městské intelektuály a středové politiky typu Petra Pitharta a Martina Bursíka. Jeho cílem byla širokospektrální křesťansko-demokratická strana podobající se německé CDU.

Co by snad šlo Luxovi vytknout, bylo zabydlování lidovců ve státní správě. Příkladem z nejtypičtějších může být ministerstvo zemědělství nebo ministerstvo obrany (tam léta náměstkoval Miroslav Kalousek). Na druhou stranu ale přiznejme, že žádný podobný skandál, jako je aktuální podezření z vyvádění peněz ze Státního fondu životního prostředí nebo z prostředků na české předsednictví v EU do cizích, ba stranických kapes, Luxovu KDU-ČSL nepotkal.

Luxova středová politika nebyla výsledkem taktizování, populistických úkroků či bezhlavého internetového klikání, nýbrž promyšlená pozice ideově vyrovnané „klidné síly“. Dnešní lidovci by mohli závidět. Trochu jsou praví, trochu leví, trochu pro reformy, trochu proti jejich sociálním dopadům, trochu poslouchají varhany, trochu Daniela Landu. Ani nedávno odstartovaný boj proti postihování křesťanů napříč planetou není majstrštyk z Luxovy torny. Připomíná totiž spíše jednorozměrnost na okraji voličského zájmu živořící strany než ambici udávat tón celospolečenské debatě.

Jsou prostě profese, k nimž je zapotřebí talent a bystrý úsudek, stejně jako čisté srdce a dobrá vůle. Bez těchto náležitostí se politika mění v bahno a žurnalistika vlčí. Ještě ale lze generačnímu kvalitativnímu sešupu aktivovat brzdy. Stačí projít si práci těch, co už tu nejsou, a brát vážně ty autority, které ještě máme to štěstí potkávat.

Deník Referendum 3.2.2011