Jako jeden ze tří „solitérů“, kteří se v sociální demokracii podle Pavla Barši („V okruhu české sociální demokracie se touto cestou zatím vydali spíše solitéři typu Jana Kellera, Jaroslava Foldyny či Stanislava Křečka,“ P. Barša: „Dobývat se do otevřených dveří“ Salon Práva 19.3) vydali cestou, která pravici přinesla v minulém půlstoletí tolik úspěchů (totiž důraz na „práva obyčejného člověka“ a nacionalismus), bych rád poukázal na několik skutečností, které mohou být rozhodné pro posouzení toho, jakou cestou jsem se to vydal a zda, jak se ptá P. Barša, „existuje možnost, že by se v rámci strany zmíněná strategie proměnila v jednotný ideologický proud, či dokonce hlavní platformu“.

Především však musím sdělit, že již sedmý rok nejsem, resp. nemohu být členem žádné politické strany, a tedy ani ČSSD, ale ani když jsem členem byl, jsem nikdy neaspiroval na utváření nějakého proudu nebo platformu. Pokud jsem vyslovoval některé názory, odrážela se v nich spíše zkušenost plynoucí z řešení problémů a ze setkávání s lidmi než cokoliv jiného.

P. Barša v dotazu ohledně takové platformy, kterou jako jeden ze solitérů prý sdílím, se dále ptá: „A pokud ano, bude taková strana „obyčejného člověka“, revoltujícího proti genderové ideologii a upřednostňující práva Romů a migrantů před „právy české většiny“ ještě levicová?“ Není asi příliš zdvořilé odpovídat na otázku další otázkou, ale co jiného mi za této situace zbývá: O čem to tady vlastně hovoříme? Co jsou to „práva Romů? Nebo „práva migrantů“?

Naprostá většina českých Romů se nepřihlásila při posledním sčítání obyvatel k jiné než české národnosti, a nevztahují se tedy na ně žádná zvláštní práva podle menšinového zákona. Jaká tedy jiná, od ostatních občanů, Neromů, práva by Romové mohli mít? I když odhlédneme od skutečnosti, jakou je zcela zmatené „řešení romského problému“, kdy na straně jedné je sice vyžadováno, abychom zjišťovali dopady např. inkluze na „romské děti“ nebo zjišťovali, kolik „Romů“ je podrobeno diskriminaci ohledně přijímání do zaměstnání nebo pronajímání bytů, a na straně druhé žádnou definici jak určit, kdo je a kdo není Rom nemáme, ba co více, jakýkoliv pokus o takovou definici je označen za nacistické a rasistické posuzování společnosti, je přece zřejmé, že zde nejde o nějaká zvláštní práva, ale o právo na rovnost a lidskou důstojnost, tedy o práva, kterými jsou nadáni všichni ostatní občané.

A práva migrantů? Zařazení mezi „migranty“ v žádném směru přece nevyčerpává ani sociální, ani občanský status kteréhokoliv člověka, ale jen popisuje momentální situaci, ve které se tato osoba nalézá. A může to být kdokoliv. Vztahují se na něho základní lidská práva týkající se svobody, osobní nedotknutelnosti a lidské důstojnosti a z občanských práv snad jen záležitosti týkající se práva azylu a s tím souvisejících záležitostí. Tvrdit proto, že existují nějaká zvláštní práva Romů nebo migrantů, jejichž obhajoba by mohla být dokonce měřítkem levicovosti jakéhokoliv politického subjektu, zdá se mi být mimo realitu.

Problém především tzv. „moderní levice“ nespočívá v tom, že by se brala „za práva menšin“, jak je ve zmíněném článku často tvrzeno, ale ve dvou zcela zásadních omylech, kterých se v této souvislosti levice dopustila. Prvním je představa, že společnost se skládá z menšin, které nemají mnoho společného a jen proti sobě navzájem hájí svá, často jen domnělá, „lidská práva“. Dělení společnosti na nejrůznější menšiny podle genderových, věkových, politických, světonázorových, národnostních, profesních, rasových, náboženských a bůhví jakých ještě hledisek vedlo ke ztrátě představy o univerzalitě lidských práv, a tedy ke ztrátě možnosti ovlivňovat celou, nebo alespoň podstatnou část společnosti. Druhým zásadním omylem je pak v těchto souvislostech činěná záměna „rovnosti“ za „stejnost“. Lidé jsou si rovni v právech a povinnostech, ale odlišují se v celé řadě např. antropologických a jiných skutečnostech a nepochopení toho pak vede k představě o potřebě „antidiskriminačního“ působení, o diskriminaci jako téměř hlavního hybatele společnosti. Přece ten, kdo má sestavit štafetu na 4x100 metrů si raději vybere čtyři černochy z Jamajky než čtyři Eskymáky z Grónska, čímž se nedopouští žádné diskriminace, ale jen řeší svůj problém podle svých zkušeností. A toto právo nelze občanovi odebrat i v jiných případech, než je ten lehkoatletický, který je zde uveden. To moderní levice nechápe, resp. považuje taková řešení za diskriminaci.

Nemyslím, že má pravdu P. Barša, pokud tvrdí, že problém západní levice v posledních čtyřiceti letech spočíval v tom, že by se brala za práva menšin, ale že tím „kompenzovala svůj ústup ze zápasů o sociální rovnost“. Samotné „braní se za práva menšin“ totiž není, jak již bylo naznačeno, v této souvislosti nic jiného než degradace celé lidskoprávní problematiky jen a pouze na otázku menšin. Totiž vytvořením dnes celkem obecně sdílené představy, související s již zmíněnou ztrátou univerzality lidských práv, o tom, že lidská práva jsou záležitostí pouze a jedině menšin, což je docela dobře patrné z negativních reakcí na moje zvolení ombudsmanem, resp. na můj výrok o tom, že se chci věnovat i právům „většiny“. To „moderní“ levice považovala za svatokrádežné, ale dala tím zcela zřetelně najevo své postavení mimo reálný proud myšlení obyčejných lidí, tedy té části společnosti, která by ji v politických zápasech měla podporovat.

To není resignace na „sociální rovnost“, o které píše P. Barša, ale ztráta představy o tom, co vlastně ta sociální, resp. jakákoliv jiná rovnost dnes představuje. Postřeh P. Barši o tom, že v ČSSD po „radikálech však není ani vidu ani slechu“, totiž po takových lídrech, kteří by “představovali „anarchisticko- revoluční program nahrazení kapitalistické ekonomiky a státu sítí samosprávných komun, v nichž bude princip soutěže a tržní ceny za účelem zisku nahrazen principem kooperace, daru a sdílení statků“, lze pak jen uvítat. Toto není ničím jiným než jen další iluzí a slepou cestou, která je levici nabízena. Neboť opravdu je toto to, co si lidé přejí, ale zejména: je toto to, co řeší problémy současného světa a společnosti? Myslím, že nikoliv.

(Psáno pro Salon Práva, avšak nebylo zde přijato…)

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je ombudsman