Dlouhou cestu jsme ušli za dvacet let. A ještě dlouhou cestu půjdeme, než si budeme moci říci „máme to za sebou“. Když se šlo dolů do sklepa pětačtyřicet let, nelze čekat, že cesta vzhůru ke světlu bude trvat kratší dobu. Jsme v půli cesty? To je akademická a pošetilá otázka. Podstatné je, že je život nesrovnatelně hodnotnější, svobodnější a radostnější, než byl před dvaceti lety. A co potěší nejvíc, že to většina lidí uznává, a pokud můžeme věřit průzkumům, ze všech zemí bývalé ruské koloniální říše v Evropě je právě ta naše se svým současným stavem spokojena nejvíce.

Mohlo k tomu nedojít? To je další otázka, která nás v tyto dny napadá. Ano, mohlo se to nestat, pokud by došlo - ještě před rokem 1989 - v Rusku k vnitrostranickému puči. Gorbačov zastřelen, spolu s ním půl milionu dalších delikventů postiženo, u nás by slepého Husáka nahradil mladší sekerník, koho by napadlo, že by mohla padnout Berlínská zeď a týden na to že by Václavským náměstím mohl šumět samet! Západ by ani neškytl. Styky by byly udržovány a stavěly by se mosty a kremlinologové by zkoumali každý náznak dalšího „tání“.

Prakticky vše dobré, co u nás je, povstalo ze soukromé iniciativy, píle a podnikavosti. To nejhorší, co u nás je, předvádí stát ve všech svých podobách. Zdá se, že už nelze klesnout níže pod stav, kdy se vedoucí politické strany už ani nesnaží sestavit vládu. Každé z nich ke štěstí stačí jejich loupežnická pavoučí hnízda. Ale politika nemusí být jenom hnusná.

V této souvislosti dovolte připomenout nedávný bruselský projev Václava Havla. Ano, média o něm referovala, Lidovky ho otiskly. Měl by ale být studován, diskutován. Společnost schopná reflexe by se takového textu měla jmout jako zdroje inspirace i třeba polemiky. Chvála bohu, že Havel takto v Bruselu vystoupil. Snad trochu napravil šílený dojem, jaký tam vytváří ta tlupa třetiřadých knechtů, kteří si u nás privatizovali politiku. Havel vždycky mluvil o vizi. Ne vždy byl pochopen a možná že se ne vždy srozumitelně vyjádřil. Tentokrát se mu to podařilo beze zbytku. Věřím, že jeho slova analyzována budou a ovlivní i politickou praxi, i když se to téměř jistě nestane u nás. Zde můžeme být potěšeni aspoň tím aktem gentlemanství, jaké projevil Václav Klaus, když na koncertu ve svaté Anně poděkoval Václavu Havlovi za to, co znamenal pro českou revoluci. Soudnost a slušnost tedy nejsou u nás ještě zcela mrtvy!

Ovšem jak kde.

Komunisté vydali speciální prohlášení, v němž označili Václava Havla za lháře. K tomu je dlužno podotknouti jedno.

Komunisté by měli lézt za Havlem po kolenou a líbat stopy jeho podrážek. Jeho vliv byl v první etapě nové státnosti takový, že mu stačilo lusknout prstem a komunistická strana, tato organizace poznamenaná zločinem víc než Cosa Nostra, by se ocitla mimo zákon. Spáchala toho tolik, že by se musela nastavět celá satelitní města kriminálů, aby si tam viníci odpykali tresty. Nestalo se, a tak jsou dál drzí, škodí a spílají. A prodlužují naši cestu nahoru.

LN, 16.11.2009