Studie souvisejí s „problémovými menšinami“ ve Spojených státech ukazují, že s „Latinoamericános“ a velkou částí Afroameričanů jsou v USA problémy v mnoha otázkách podobné našim problémům s Romy-Cikány. Kdo zažil éru kubánských dělníků – jedno jaké barvy kůže - v čs. továrnách, ví, že si skutečně rozuměli nejlépe s Cikány. Naše způsoby myšlení a práce moc nechápali. Harvardský profesor Marcelo Suarez-Orozco, řídící Harvard Immigration Project, píše: Hispánští imigranti, kteří mají bídné vzdělání a žádné dovednosti, obvykle zakotví u špatně placených prací (Romové u nás na sociálních dávkách), jež neumožňují žádnou vertikální (společenskou) mobilitu. Navíc... většinou sídlí ve velmi chudých oblastech, kde se nedostává významných pracovních příležitostí. Proto jim „nezbývá než posílat své děti do škol v zónách zasažených drogami, prostitucí í a gangsterismem mladistvých". A tak je chudý a nevzdělaný připraven i o „ten nejcennější statek - tedy o možnost doufat v budoucnost".

Celá pravda zní však jinak: Značná část Latinoamericános rodičů nemá zájem vůbec posílat děti do škol. Typická mýlka teoretika, která zevšeobecňuje část pravdy, vedla v Evropě místo správného pochopení této otázky, nalezení nejlepšího řešení a zajištění skutečného vzdělávání těchto mladých lidí k mediální kampani, kdy je nesmyslně zakazováno tzv. zařazování cikánských dětí do „pomocných škol“.

Moudré hlavy z EU se nepřiznají, že Evropa i USA naprosto selhaly při již čtyřicet let starém, ale dodnes propagovaném pokusu zařadit problémové děti do běžných tříd. A naši úředníci to buď nevědí, anebo se bojí to říci nahlas. Takže se připravme na to, že ani podmínění „výplaty dávek“ školní docházkou nepovede k nějakému výraznému zlepšení. A zařazení těchto dětí do běžných tříd situaci jen zhorší.

Sociologie má v otázce problémů „malých sociálních skupin“ celkem jasno a ví, že stačí již skupiny o třech, pěti anebo sedmi nepřizpůsobivých osobách, aby dokonale zvrátily veškerý řád ve větší skupině – v tomto případě třídě - a rozložily ji. Vysvětlení naleznete například v práci A. Kolštrunkové, kde se říká: Důležitou součástí práce v jakékoliv skupině je Synergie - jedna a jedna není vždy dvě, ale třeba deset, neboť výsledná síla skupiny se nerovná pouze součtu potenciálu jejích členů. Ve skupině se můžete spoustu věcí naučit, …. Pokud ovšem skupina anebo jednotlivé osoby v ní nefungují, může naopak snahy a úsilí jednotlivých členů umenšovat a být příčinou demotivace všech svých členů. Pozor! Lze zkrachovat na tom, že si spíše škodíme, než abychom si pomáhali.

Možné příčiny selhání v týmech: špatně stanovený cíl, nedodržování pravidel, nenaslouchání, neustálé vracení k věcem, které už se řešily, nedisciplinovanost jednotlivých. členů (pozdní příchod, nepřipravenost atd.), špatný nebo žádný zájem o spolupráci jednotlivých členů atd..

To bývá většinou důvodem, proč se třídy složené z nesouměřitelných či nedobře spolupracujících žáků propadají do podprůměru a proč se “ bílí“ rodiče v ČR, ale třeba i ve Francii a Anglii snaží, aby se jejich dítě do takovéto třídy nedostalo. To nemá nic společného s rasismem. To je jen použití zdravého rozumu rodiče ve strategii co nejlepší přípravy potomka na budoucnost. Kdo nechce číst učené traktáty, ať si přečte román Evana Huntera "Džungle před tabulí" a bude mu jasné, o co jde.

Pokus vybudovat na „befél“, jen na základě „ideálů a ušlechtilých myšlenek“ smíšené třídy dětí majoritní části obyvatel (a dětí přizpůsobených imigrantů) dohromady s dětmi, které nemají běžné sociální návyky a dovednosti a vyznávají jiný hodnotový systém, vede k rychlé degradaci školního systému. Také prakticky stejný „idealistický“ pokus zvaný „sovětská škola“ skončil naprostým úpadkem vzdělanosti i v těch oblastech Ruska, kde byla již za cara vytvořena vzdělaná vrstva. Sice úzká, ale funkční.

Dnešní nepokoje a rvačky, vytváření ghett a objevení se lumpenproletariátu jako významné skupiny v Evropě (pozor, netvoří ji jen Romové!) je ukázkou nezvládnutých změn ve společnosti.

Ještě nedávno byl strašlivý skandál nad knihou německého bankéře Thilo Sarrazina. Dovolil si „předem“, než to uznaly i pomazané autority, prohlásit, že “chabé vzdělání” (nepřizpůsobivých) přistěhovalců – společně s jejich mírou porodnosti – způsobuje, že Němci “jednoduše hloupnou”, je zde rozdíl v míře reprodukce skupin obyvatelstva s různou úrovní inteligence.

V této větě bych změnil slova Němci za obyvatele ČR a ke slovu „inteligence“ bych připsal slovo „sociální“. Nejde o IQ jako takové, ale o sociální IQ. Dále Sarrazin řekl: “Nemusím akceptovat někoho, kdo žije na účet státu, který jej odmítá, nestará se pořádně o vzdělání svých dětí a stále dál produkuje víc dívek v šátcích.” Viz jeho kniha Deutschland schafft sich ab, která se stala na Západě bestsellerem a jejíž autor byl vyhozen z funkce a tiskem a politiky dehonestován.

U nás tato skupina lumpenproletariátu produkuje místo dívek v šátcích již druhou generaci pouličních prostitutek a začíná vytvářet agresivní gangy mladistvých. Včetně konzumace a prodeje drog. Slovensko to právě teď řeší zákonem, podle kterého budou rodiče nezletilých dětí trestně odpovědni za jejich činy! Dle dnešních televizních novinářů, i když to není pravda, jsou údajně všichni „nezletilí“ pachatelé naprosto beztrestní. Romové a značná část společnosti této báchorce ovšem věří. U Romů vzbuzuje pocit naprosté beztrestnosti, u majority pocity frustrace a strachu. Z čehož pak vniká „lidový“ rasismus“.

Je zajímavé, že různé politické systémy na obou stranách „železné opony“ produkovaly stejné problémy a chyby. V Německu šlo o „slučování rodin“ muslimů, u nás o příchod Romů ze Slovenska, Maďarska a Rumunska do ČR, o kterém se nesmělo mluvit. Sarkozy to dnes řeší policií a deportacemi. My nijak. Respektive příchozí lumpenproletariát vyřešíme „zápisem“ do seznamů “dávkařů“. Možná „právě proto“ jsme veřejně z EU a UNESCO stále napadáni jako „rasistický stát“. Většinou na základě cílených udání všelijakých „neziskovek“, jejichž příjmy a zisky ovšem plynou právě od naší vlády a z našich daní a od „spřátelené ciziny“. Protože nemáme odvahu veřejně říci, jak se věci mají, a naše vláda píše na Západ ponížené supliky, že to u nás tak není, že se staráme a že příště už budeme hodní… jsme za evropské blbce.

Protože takto fungující mašinérie „lidskoprávníků“ nás stejně vždycky postaví do role buranů a nevzdělaných špinavců – viz idiotská kampaň autorky Harry Pottera J. K. Rowlingové proti naší psychiatrii.

Jedeme v problému s lumpenproletariátem podobně jako oni a měli bychom to všem těm rozdavačům knížecích rad dát důrazně najevo. Například: tam (na Západě) i tady u nás byla vyhlášena už před padesáti lety kampaň „na podporu dítěte“. Ve skutečnosti byl poprvé v dějinách vytvořen státem systém „výroby dětí“ za peníze. Což všude dokonale zvládly parazitující skupiny obyvatel různých barev kůže, národností a náboženství, nejméně vzdělané vrstvy s nejnižším IQ a sociálním zařazením. Takto za státní peníze „vyrábění lidí“ za účelem získávání peněz od státu je něčím naprosto novým a nevídaným v celých dějinách lidstva. Začala “velkovýroba deprivantů„, viz:

Deprivant je člověk, který z psychologických, biologických či sociokulturních důvodů nedosáhl lidské normality, případně o ni přišel. Důsledky deprivantsví jsou výraznější v citové než v intelektuální oblasti. Ve vztahu k normalitě jsou lidé v různém rozsahu „nepovedení“ nebo „zmrzačení“, nikoli nemocní. (Viz kniha „Vzpoura deprivantů“ Františka Koukolíka a Jany Drtilové)

Děti - obecně řečeno potomci - byly vždy plozeni z důvodů zachování genu, což je základní rozmnožovací pud. Ovšem v civilizaci si pořizujeme potomky také z důvodů citových a samozřejmě z důvodů ekonomicko-společenských. Členové moderní rozvinuté civilizace mají vždy předem rozmyšleno, jakou pozitivní úlohu tento nový člověk ve společnosti - ve skupině - bude mít. Původně byl záměr „vyrobit si nového člověka“ konán podle hesla „čím víc, tím lépe“. Obrovská úmrtnost a potřeba „každé ruky k práci“ to vyžadovala. To platilo u nás stejně jako u Cikánů do cca 17. století. Pak se však strategie přežití skupin začaly dramaticky měnit. Moderní židovsko-křesťanská společnost převzala postupně strategii produkce menšího počtu nových jedinců, zato však co nejkvalitnějších. Co nejlépe vzdělaných a samostatných.

Romové-Cikáni a další tzv. „nepřizpůsobiví“ však dodnes preferují co největší počet nových jedinců bez ohledu na jejich kvalitu a výkonnost. „Dnešek“ má u nich přednost před osobní „budoucností“. To je zásadní civilizační rozpor. Střetnou-li se na jednom místě v prostoru a čase dvě takovéto skupiny, musí dojít ke konfliktu. Minimálně sociálnímu.

Romové a další „nepřizpůsobivé skupiny“ dodnes preferují výrobu co největšího množství dětí. Takovéto romské dítě se stalo pro mnoho „rodičů“ vlastně neselhávajícím „bankomatem“ na státní peníze. Tuto strategii ale sami nevymysleli!

Podle toho je mu také věnována pozornost, péče o ně a péče o jeho vzdělání. Tedy veškerá žádná. Když zemře, uděláme si jiné. Navíc, jakmile se takovýto adolescent dostane do věku, kdy více spotřebovává, je nucen rodinou (společenstvím) přinášet „peníze“ za jakoukoliv cenu. Vzdělání nemá, pracovní a sociální návyky také ne, zbývá často tedy jen cesta vlastní kriminalizace.

Žijeme v ojedinělé situaci, která připomíná karikaturu „ráje“. Nikdo na našem území nežije v nedostatku a o hladu. Biblické rčení

„V potu tváře budeš jíst svůj chléb,
dokud se nevrátíš do země,
neboť z ní pocházíš:
Prach jsi a v prach se obrátíš! “
(Genesis 3-19)

bylo u nás naprosto zapomenuto. I ten další překlad Bible, u nás rozšířenější - “v potu tváře těžce dobývatichléb svůj budeš..." -je dnesCikánům-Romům, ale i muslimům a jejich „ochráncům“ k smíchu. Moderní společnost založená na individuálním úsilí a vzdělání dnes produkuje tolik potravin a výrobků, že v naší části světa se heslem značné části obyvatel stalo: “Všechno, co chceš, od těch pracovitých hlupců dostávati zdarma budeš a když ne, tak to teprve uvidí, co dokážeme!„

Pomalu začíná části Evropy a i některým našim politikům docházet, že stále platí slova Bernarda de Mandeville, filosofa (1670- 1733), že „není možné státi se nepřirozeně dobrým bez jakéhokoli překonávání se a násilí na sobě vykonaném!" Kdo se tedy, ať jednotlivec nebo skupina, „nechce státi dobrým“ sám od sebe, je nutno jej v rámci zákona k tomu donutit. Což nutně neznamená brachiální násilí.

V okamžiku, kdy vypukly nepokoje, se vláda správně domnívá, že první okamžik vyřeší nasazením policie. Mylně však také to, že si pomůže další podporou právě těch „lidskoprávních“ a tzv. neziskových organizací, které jsou z velké části vinny za eskalaci tohoto problému. Už žádné Kocáby. Džamily, Lejly a Uhly, nechceme-li si zadělat na propuknutí rasismu a nakonec na vítězství fašizujících stran.

Do určité míry se dnešní česká situace dá přirovnat k okamžiku, kdy se u nás začaly šířit lavinovitě drogy. V čele „pevné ruky„ stál plukovník Komorous, který sliboval vše vyřešit rychle a rázně. Dle amerického vzoru. Naštěstí se mu to nepovedlo. Americký vzor represí proti drogám vedl k vzniku celosvětově propojené mafie, která disponuje miliardami, platí teroristy anebo jimi přímo je, vede několik krvavých válek – jen v Mexiku stála tato „tajná válka“ už více než 40 000, slovy čtyřicet tisíc mrtvých. Čím dále tím více lidí chápe, že tudy cesta nevede.

Tehdejší český nastupující politik Mudr. Pavel Bém zajistil působení rozumných lidí spoléhajících se spíše na osvědčené evropské zkušenosti. Organizace DropIn a jeho zakladatele PHDr. Ivana Doudu a jen díky nim je u nás drogová scéna zvládnutelná, celkový počet narkomanů celkem malý, nerozšířil se AIDS a naše ulice jsou relativně bezpečné. Možná právě proto je MUDr. Bém částí mediální sféry a „neziskovci“ tak nenáviděn.

Napadají mne při této příležitosti dvě jména: Senátor, tehdy starosta Vsetína Jiří Čunek, který šlápl na kuří oka mnoha politiků a „lidskoprávníků„ zásahem proti skupině lumpenproletariátu bydlící na náměstí města. Byl za to v desítkách článků, novinových reportáží, dokonce policií napadán, byla po něm házeno mediální bláto a někteří politici a novináři si na jeho ostouzení jako „rasisty“ udělali kariéru.

Dalším příkladem člověka, který byl dehonestován a mediálně špiněn (dodnes na Wikipedii) je bývalá primátorka Chomutova a od května 2010 poslankyně Parlamentu České republiky. Její projekt "Záchranný kruh" spustila chomutovská radnice kvůli obavám občanů z rostoucí kriminality, časté šikaně slušných občanů a vzrůstající frustraci Chomutovanů. Nepřizpůsobivým proto radnice nastavila systém: „Pácháš přestupky? Dostaneš pokutu! Nezaplatíš? Město si ji vezme samo!“ Základním prvkem Záchranného kruhu se stala vymahatelnost pokut.

Taková divoká štvanice, která na ni byla rozpoutána, byla proti ženě-političce u nás naposledy rozpoutána v padesátých letech.

Tito politici byli první, kteří věděli, že existuje problém, a snažili se jej řešit. Protistrana se je pokusila profesně, politicky i lidsky zlikvidovat. Tento intelektuální „předvoj“ lumpenproletariátu,který z něho žil, profitoval a budoval své politické kariéry, je dnes zticha a zalezlý. Stejné myšlenky, které dnes opatrně pronáší Merkelová, Sarkozy a dokonce i nás premiér Nečas dokonce někteří opatrně chválí.

Ptá-li se někdo, kde je ta v titulku hlásaná „diktatura lumpenproletariátu“, tak tady má příklad. Prozatím byla jen soustředěna na několik lidí a přes ukázku toho, co „dokáže udělat“, když se jí někdo znelíbí, na nás všechny. A o tom byl i výrok německé novinářky z renomovaného denníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, od M. Küpperové: „Chceme li výstižně vyjádřit, co nás v poslední době ohrožuje, nabízí se jeden pěkný novotvar ´diktatura lumpenproletariátu."

Jistě že není vedena „Romy- cikány“. Ale to Lenin byl taky „dvarjanin“ a Pol Pot studentem na vysoké škole ve Francii! A jak dopadli lidé v jejich vysněných říších plných „pravé spravedlnosti a štěstí“.

Dnes už velké skupiny lumpenproletariátu jen čekají na své „vůdce“. A rozzuření a uražení „poslušní a zákonů dbalí občané“ hledají někoho, kdo by je tohoto nebezpečí zbavil. Pokud se dnešní Evropa nevzpamatuje, máme se na co těšit.