Projevy omezování a nerespektování svobod a demokracie se ještě před nedávnem omezovaly na drobné excesy, neuvážené omyly a slepé cesty při hledání pohybu společnosti vpřed. Jenže změny, alespoň z mého pohledu, se začínají jaksi urychlovat, množit a jako na potvoru jsou to většinou změny, které prakticky přímo ohrožují demokratický systém.

A tak se opět objevují orwellovská slova a činy. V Německu je jako nepřijatelný endéeráckou exsvazačkou kancléřkou Merkelovou označen demokraticky zvolený premiér Durynska a ejhle, do dvaceti čtyř hodin je uštván k odstoupení, jeho děti musí chodit do školy s policejní ochranou a na dům mu chtěli cosi napsat - asi jako na výkladní skříně židům před válkou. Za politickou činnost na desítky let vězení odsouzené katalánské poslance už ani nezmiňuji. V Itálii je Matteo Salvini žalován za to, že bránil hranice, což měl v popisu práce. 

U nás se menšinová část společnosti vedená Milionem chvilek rozhodla, že regulerní výsledky voleb budou nátlakem korigovat. Sezvou si na to demonstranty, něco zazpívají, exkomunista a signatář anticharty řekne něco moudře úsměvného, filmové krasavice zahrozí prstíkem na venkovské hlupce, pan Minář statečně roztrhá ústavu, která mu zaručuje, že ji může trhat beztrestně, někdo vyhodí od památníků květiny a věnce od nevhodných lidí a aby to mělo správnou postmoderní logiku, organizátoři si za to začnou sami sobě vyplácet plat. Jenže demonstrace už nějak netáhnou, lidi to přestalo bavit, někteří nabyli dojmu, že možná někomu dělali blbce, a tak „chvilkaři“ musí přijít s něčím novým (aby za ty peníze vykázali alespoň symbolicky činnost). 

Tak přišli s nápadem označovat a vysvětlovat voličům, kdo je a kdo není na co vhodný. Zde je na místě ocitovat originální výrok Benjamina Rolla, místopředsedy Milionu chvilek: „…měli bysme některé kandidáty veřejně označit jako nepřijatelné vzhledem k jejich velmi příznivému vztahu k některým politikům, kteří právě podle nás narušují ty hranice demokratického chování…“ (pro zájemce plný záznam rozhovoru zde).

Někdy v druhé polovině let osmdesátých začaly ledy povolovat a já nabyl dojmu, že bych si mohl požádat o devizový příslib a výjezdní doložku, abych konečně navštívil kamaráda emigranta v Salzburgu a poprvé viděl naší rodině celoživotně zakázaný Západ. Abych se dokumentů dobral, musel jsem se vrátit do starého místa bydliště, kde jsem již dvacet let nežil. Tam jsem vyhledal uličního důvěrníka (nebo tak nějak se ta funkce jmenovala). Po zazvonění mi otevřel starý, na bolševika poměrně milý a usměvavý pán a hned kdo že jsem a co že bych prý chtěl. Když jsem se představil, tak dědek zjihnul. „Ale jó, ty jsi mladej od Emrů, tebe znám takhle malého a pamatuji se, jak jsi s klukama lítal po sídlišti. A copak bys potřeboval?“ S pocitem nekonečného ponížení a trapnosti jsem ze sebe vysoukal předpisy stanovený požadavek: „K výjezdní doložce od vás potřebuju potvrzení, že jako jsem slušný člověk.“ Důvěrník, který o mně dvacet let nic nevěděl, mi k mému překvapení ochotně příslušný papír potvrdil a s úsměvem předal. Pro pamětníky a znalce předrevoluční ČSSR jistě nebude pointa překvapením – ani doložku, ani příslib jsem nedostal a s kamarádem jsem se viděl až po revoluci. Nebyl jsem zkrátka vhodný.

Horší příklad rozdělování lidí podle vhodnosti na to či ono jsem před několika léty viděl v bývalém německém koncentračním táboře Mauthausenu. S německou důkladností zde byl vytvořen systém barevných nášivek, aby každý hned věděl, co je vězeň zač. Jedna barva byla pro kriminální zločince, jiná pro politické vězně, další pro židy, jiná zase pro homosexuály. Byl-li váš osud těžší, mohli jste mít barevné nášivky dvě a hned bylo podle označení jasné, na co jste a nejste vhodní.

Aktivisté Milionu chvilek nám tedy napříč republikou začnou hledat a označovat lidi, kteří nejsou z jejich pohledu vhodnými kandidáty na to či ono. Abychom nepochybovali o tom, jak to myslí, označil například pan Roll v rozhlasovém pořadu paní Hanu Lipovskou jako nevhodnou kandidátku do Rady České televize. Důvod? Je prý prokazatelně napojená na Institut Václava Klause. To vás jako kandidáta v očích těchto novodobých domovních důvěrníků vyřadí ze hry. A je po demokracii! Jenom to, že se s někým znáte nebo sympatizujete, má být diskvalifikací? Takhle byli souzeni za bolševika lidi za to, že se znali s pilotem RAF, že sympatizovali s Havlem, že kamarádili s někým, kdo emigroval. Osm hodin výslechu jsme s bývalou manželkou strávili na StB a celou dobu se nás v podstatě ptali na to, koho známe, koho jsme viděli, s kým se přátelíme. 

Je vůbec možné, že něco takového, zjevně totalitního a fašizujícího, začíná být ve společnosti opět akceptovatelné? „Kádrovací komise, už jsou tu zase!“ vykřikli téměř jednohlasně dva moji kamarádi, když jsme se o tom bavili. Proto ty vzpomínky - proč jsem já kdysi nebyl vhodný pro výjezdní doložku. Proč jsem nesměl na gymnázium a musel do učení. Kvůli zemřelému otci, aktivnímu „osmašedesátníkovi“? Za mé členství v Jazzové sekci? Tehdy seděl nějaký jiný soudruh Roll s jiným soudruhem Minářem a rozhodli o mně. A co teď? Budu vhodný a budu moci někam kandidovat? Aktivisté Milionu chvilek si přisvojují právo na soud, kdo je a kdo není vhodný? Václavu Klausovi ml. přiřkli titul nedemokratický, kdo s ním sympatizuje, dopadne stejně, a přitom já jsem si nikdy nevšiml, že by pronesl něco protidemokratického nebo fašizujícího, jak vykládá pan Roll – jeden ze samozvaných posuzovačů demokracie.

Milí lidé na okresech, krajích a koneckonců i v Praze, opravdu se vám chce jim dělat kašpárky? Pomocná stráž VB, pomocníci Pohraniční stráže a nyní – kádrovací komise Milionu chvilek? Heleďte, Milionáři, upřímně, rovnou si mě zařaďte mezi nevhodné, hnusíte se mi jako všichni totalitní extrémisté. Zase někde sedí novodobí posuzovači naší vhodnosti a bojím se, že třeba už zase šijí k veřejnému označení žluté hvězdy a různobarevné nášivky. Budeme čekat, až si nás přijedou prokádrovat, nebo jim znovu nakopeme zadek? Dokázali jsme to (i když zjevně ne dost důkladně) v listopadu 1989, dokážeme to znova!