Nemluvím o ateistech, kterým je nevíra v boha náboženstvím a jejichž rituálem je strefovat se do snadných cílů, například do nesmyslů, které hlásají ortodoxní věřící, ať už se jedná o křesťanské kreacionisty nebo muslimské saláfisty. Jedná se mi o problém přemýšlivých ateistů, skeptických i vůči sobě, kteří mají osobní zkušenost s tím, že je už někdy oslovila jistá spiritualita, a přesto se k ní po určité úvaze buď nechtěli, nebo nedokázali přihlásit, protože neodpovídala jejich vidění světa. Mají vůbec takovíto ateisté možnost nějakým způsobem vstupovat aktivně do politického diskurzu, natož pak do politického dění?

Zde se dostáváme k otázce, kterou podrobně nastínil Bohumil Doležal ve svém hodnocení Václava Havla a jeho vize nepolitické politiky, kterou považuje za slepou cestu. V podstatě hájí tezi, že společensky funkční jsou pouze ty celky, které mají svou hierarchickou strukturu a dokáží přesně formulovat své cíle a konkrétní požadavky; ty pak mají být předkládány k demokratické diskusi – tedy mluví o politických stranách v tradičním smyslu. Oproti tomu Havel byl podle Doležala nesporně charismatický politik, ale v konkrétních otázkách vágní a situace řešil intuitivně nebo ad hoc, nedokázal dostatečně podřídit své ideje pragmatickému světu soudobé formy demokracie. Na to mu odpověděl Josef Poláček v tom smyslu, že pragmatismus aktivity politických stran v demokratickém systému musí být korigován hlubším morálním a etickým základem, určitou skutečně prožívanou vírou. Doležal mu odpověděl s odvážnou upřímností a vyložil své osobní krédo, které sice nehodlal nikdy explicitně uplatňovat ve své politologické publicistice (které si osobně velice vážím), ale které mu poskytuje mravní základ pro jeho soudy, a to konkrétně základ křesťanský. Skeptický ateista zde spatřuje dva pohledy na víru i organizaci společnosti od dvojice bývalých kolegů z Tváře – Doležalův a ten Havlův, pravda v Doležalově interpretaci.

Pro Havla byla trvalou součástí myšlení představa „tajemné paměti bytí“, do níž se každý čin zapisuje a skrze ni zhodnocuje. Ačkoli v roce 1990 vykonal jistou „soukromou zpověď“ papeži Janu Pavlu II., ke katolicismu se nepřihlásil. Zato koketoval s různými poloesoterickými teoriemi, jako například s New Age nebo teorií Gaia. Skutečný význam pro něj ale mělo dlouholeté duchovní přátelství s dalajlámou, hlavou větve jednoho z nejtolerantnějších a názorům nejotevřenějších světových náboženství – buddhismu. Jeho směry se shodují v hledisku, že cesta ke spáse je věcí volby každého jednotlivce a tyto cesty mohou být různé.

Většina křesťanských denominací oproti tomu předpokládá, že cesta ke spáse jednotlivce vede výhradně skrze mystické tělo církve. Skrze hierarchickou organizaci s jasně danými pravidly, které lze pozměnit pouze po složitém a, jak dějiny ukazují, často krvavém procesu. Nový Zákon sice tvrdí, že co císařovo, císaři, co Božího, Bohu, ale přesto byly a leckde ještě zůstávají křesťanské církve mocnou politickou silou pozemského světa.

To vše naznačuje, že za jednotlivými politickými koncepcemi leží také plán, který jeho hlasatelům do jisté míry narýsoval rovněž jejich vztah ke konkrétní formě existující spirituality. Je to přirozené, protože náboženství je historicky nejvýznamnějším konstrukčním prvkem duchovní kultury a politika staví na tom, co už bylo dříve vybudováno. Smutnou skutečností je, že se zejména v Evropě tento jednotící prvek rozpadl. Žijeme ve změti jakýchsi cárů kulturní paměti, ze kterých slepujeme nové konstrukty. Konstrukty ekologistické, multikulturalistické, genderové. Strach z pekla vystřídala hrůza z toho, že jsme zavinili změnu počasí. V rovině kolektivní psychologie to ale není smířené pokleknutí věřících při mši, ale spíš pokřik fanoušků po vítězném utkání. A tohoto rozdílu čistě pragmatická politika nestydatě využívá.

Otázka vnitřního sepětí velkých skupin lidí, které fakticky vybrušuje jejich společné hodnoty, by si vyžadovala nového systematického zkoumání. Vyjděme ale ze základních skutečností – na jedné straně se komunita spojuje společnými pravidly, ale na straně druhé se současně s jejich přijímáním vyděluje z ostatních komunit. Pro řadu náboženství jsou tato omezující či přikazující pravidla dar, který je třeba přijímat s láskou či dokonce jako výsadu danou bohem. Čím více pravidel, čím více diferencujících prvků, tím semknutější komunita.

Na tomto poli hraje v současné době první housle oživený islám. Ve své rigidní podobě má příkazů zřejmě nejvíce – kromě pětinásobné denní modlitby, pátečního shromažďování mužů v mešitě, způsobů oblékaní žen, tvrdých postních pravidel ramadánu a řady dietních i hygienických zvyků také příkaz držet se i v dnešní době právních nařízení šaríe. Tento kolektivní dril z něj dělá v rukou ideologů nebezpečný nástroj. Islám v podstatě jen pozměnil, doplnil a utužil pravidla původní židovské rituality, která však dnes bez problému funguje v nejrůznějších stupních své závaznosti. Rozvolněnější křesťanství (člověk není pro sobotu, sobota je pro člověka, řekl Ježíš) omezování v podobném rozsahu požaduje striktněji jen po mniších a kněžích (a vždy rozdělovalo právo na světské a církevní); buddhismus to žádá zejména po svatých mužích, kteří se k nim uchylují dle vlastního uvážení. Rituální každodennost má pro společnost velký význam, mnohdy přehlížený, protože se zdá být dané komunitě samozřejmá a všední. Přitom se jedná o pojítko její integrity. Právě ta se v našem euroamerickém světě drolí.

Co s námi ateisty? Uvědomujeme si absenci duchovního propojení evropské společnosti, a přitom nejsme schopni intelektuálně přijmout existenci vyšší síly, kterou většina civilizací nazývá Bohem; víme totiž, že je kulturně proměnlivá a ve své podstatě nedefinovatelná, jak poznali i mnozí církevní otcové. Nedostává se nám milosti. Nabádání pátera Halíka, že nemůžeme-li uvěřit v Boha, chovejme se pro jistotu tak, jako by existoval, nás neuvede plně do kolektivního souznění věřících. Zároveň se nehodláme připojit k tanečkům různých pseudověr, které se snaží zaplnit prázdný prostor, jenž v lidské duši vznikl poté, co z ní vypadl boží řád. A současná naše i evropská politika podle toho vypadá.

Pro skeptického ateistu zřejmě platí výrok polského aforisty: Nejhůře jsou na tom lidoopi – ani opice, ani lidé je nepočítají mezi sebe.