Zdražuje všechno a zdraží i potraviny, a to i kdyby se nezvýšila jejich sazba DPH, jak to plánuje vláda. Stoupnou totiž od příštího roku ceny energií a to bude mít na produkci potravin vliv nepochybně. Zda se to projeví na jejich cenách opravdu jen těmi třemi procenty, jak chlácholí ministr zemědělství Fuksa, uvidíme.

Pozitivní na celé diskusi nicméně je, že spolu s ní ožívá i debata o kvalitě potravin. Té je tady zapotřebí jako soli. Ovšem bez mýtů a národoveckých klišé. Ty jsou totiž, jak jsme mohli sledovat v neděli v poledne na televizní obrazovce ČT24, stále živé a znesnadňují, ne-li znemožňují věcný dialog.

Účastníci, ministr Fuksa, předseda poslaneckého klubu KSČM Kováčik a prezident Agrární komory Veleba, se přes veškeré rozpory nakonec shodli na tom, že je třeba usilovat o to, aby se prosadily kvalitní domácí potraviny proti levnějšímu dovozu, který splňuje údajně jen méně přísné normy EU. Proto je třeba české potraviny podporovat, ať už regionálně projektem Čerstvá potravina, anebo celonárodně značkou kvality Klasa.

Nic proti tomu: projekty tohoto druhu jsou jistě chvályhodné, existují v různých podobách všude v unijních zemích a přispívá na ně konec konců i Brusel. Jak je vidět, i unii jde tedy o to, aby spotřebitelé upřednostňovali místní kvalitní výrobky a tím podporovali regionální zemědělce. To ovšem neznamená, že by v řetězcích snad nesměla zuřit cenová válka. Z ní přece spotřebitel profituje a je jen na jeho odpovědnosti, do jaké míry jí podlehne.

Právě díky evropské směrnici, že složení potraviny musí být přesně uvedeno na obalu, totiž může každý zákazník bez problémů rozluštit, co se za bombastickými názvy skrývá ve skutečnosti. A zjistí tak například, že „šunkové párečky“, vyrobené podle „originální receptury“ a prezentované jako „kvalitní český výrobek, z toho nejlepšího českého masa a koření“, se ve skutečnosti sestává z 60 procent kuřecího masa, deseti procent vepřové kůže, deseti procent strojně odděleného drůbežího masa, (což jsou ve skutečnosti odstředěné zbytky kuřecích skeletů včetně úlomků kostí, šlach a dalšího odpadu) a z deseti procent vody, bramborového škrobu, koření, kořenících extraktů, jakož i šesti nejrůznějších „éček“, od barviv až po zvýrazňovače chuti. Po šunce, kterou výrobek tak hrdě hlásá ve svém názvu, jak vidno ani stopy. Není tohle přímo exemplární klamání spotřebitele?

Ale na to jsou čeští zákazníci, zdá se, zvyklí, že? Je to jen pár dnů, co médii cloumala bouře nevole, že nás chce unie pohnat k Evropskému soudnímu dvoru kvůli pomazánkovému máslu, protože tahle pomazánka ve skutečnosti žádné máslo neobsahuje. Zástupce producenta si stěžoval, jak to považuje za nespravedlivé: vždyť pomazánkové máslo tady existuje odjakživa a každý prý stejně ví, o co jde. A že jsme se zavázali tyhle diskrepance v názvech výrobků, které by mohly uvádět spotřebitele v omyl, po našem vstupu do EU odstranit?

To je jedno: unie nás nemá co nutit odstraňovat něco, co jiným dovoluje. Dodejme, že jsme si tuhle výjimku měli vyjednat už před vstupem, pokud nám o ni opravdu tolik šlo. A ne až teď, s křížkem po funuse. Riskovat kvůli tomu řízení před Evropským soudním dvorem je směšné, kdyby to ve své podstatě nebylo ovšem k pláči. Ani soudní dvůr ale spotřebitele nezbaví vlastní odpovědnosti: ten se dál bude muset řídit podle prastaré zásady, že chce-li kvalitu, musí být prostě ochoten ji zaplatit.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6