Tak máme snad už za sebou další „střet sluníčkářů a obyčejných lidí“, tentokráte opravdu na aktuální letní téma: plavky. Několik odvážných žen na koupališti v Čestlicích se neobléklo podle současné plavkové módy, ale do zvláštního, u nás dosud nevídaného oděvu, ve světě zvaného burkiny. Vyjádřil se k této záležitosti kde kdo, od ministryň až po obvyklé kované „znalce islámu“ na sociálních sítích. Že se v takových diskusích objeví i zřetelně rasistické postoje latentně přítomné ve společnosti, je zřejmé, ale rozhodně si nemyslím, že by byly převládající. Banalita, ale zase taková obyčejná legrace to není.

Považuji za nešťastné a pro společnost a její právní vědomí přímo za zhoubné , že se takovými událostmi dostáváme stále znovu a znovu do vnitřního konfliktu a kdy stále znovu vychází najevo nejednota ve společnosti způsobená diametrálně se lišícími názory a postoji i v tak bagatelních věcech, za jaké snad můžeme problematiku plavek považovat.

Je zřejmé, že situace u nás opakuje to, co se před nedávnem dělo ve Francii. Společnost reagovala na tamější, na plážích se objevivší burkiny s ohledem na předcházející události podobně, jako je tomu dnes u nás, tedy asi neadekvátně významu věci. Některé obce dokonce vydaly zákaz užívat tento typ plavek , ale soudy nakonec tyto zákazy zrušily. Nejinak by tomu patrně bylo asi u nás, pokud by byl podobný zákaz vydán veřejnoprávní institucí, např. obcí. U soukromého provozovatele by to bylo asi problematické, ale máme i nudistické pláže, kam oblečení nechodí, a mohlo by tomu tak být i u pláží a koupališť burkinových. Proč ne?.

Předepisovat někomu tvar jeho plavek považuji za hloupé. Sám jsem to zažil a nápis „Nositi plavky zvané ́adamky ́ je zakázáno“ umístěný kdysi dávno při vchodu do pražských Žlutých lázní mám před očima ještě dnes. Nechci, aby se to opakovalo. Burkiny jsou prostě plavky, u nás sice nezvyklé, ale to přece nic neznamená. Bikiny byly také zpočátku nezvyklé, ale rychle – zejména muži – jsme si na ně zvykli.

Věc má samozřejmě několik rovin a velmi bych varoval před tím, abychom se bez rozmyšlení – jak se však již děje - opět vzájemně začali nazývat nahnědlými rasisty na straně jedné a národ ničícími sluníčkáři na straně druhé. Problematika zdravotně-hygienická je opravdu důležitá, ale nemyslím, že přímo souvisí s tvarem plavek. Pokud se kdokoliv, nejen žena, převlékne do plavek, a tedy nekoupe se v šatech, ve kterých se jinak běžně pohybuje, nelze asi nic namítat. Mnoho lidí ovšem z vlastní zkušenosti namítá, že v některých muslimských zemích je zcela běžné, že ženy se koupají v bazénech a i v moři obvykle v běžných šatech a před vstupem do vody se nepřevlékají. To je samozřejmě pravda, je to jejich, nikoliv naše věc. U nás bychom nic takového trpět neměli a je věci provozovatele koupaliště, aby na to dohlédl. Pokud ovšem občané mají důvod se domnívat, že se tak neděje, není žádný důvod chovat se jako v jiných případech, kdy jsou hygienické předpisy porušovány: do takových zařízení prostě nechodit.

Pokud ovšem některý provozovatel koupaliště zakazuje, jak bylo v diskusích tvrzeno, z nějakých důvodů mužům koupat se v delších kalhotách nebo v „kraťasech“ (jde-li ovšem o plavky a ne běžný oděv), pak ovšem musí ze stejných důvodů patrně zakázat i burkiny, má-li být zachovávána rovnost.

Daleko hlubší problém je však jinde a dal by se nazvat problémem „společensko-politickým“. Souvisí bezpochyby s mírou tolerance k odlišnému chování a s problémem asimilace nebo integrace, tedy s řešením otázek, jejichž řešení má Evropa před sebou. Nemysleme si, že vše je již vyřešeno, že poznatky, poučení a zkušenosti z minulých let nám mohou být vodítkem. Nebo že vystačíme s dosavadním pojímáním lidských práv. Nikoliv, Evropa jde do zcela nového stadia svého vývoje a bude se muset naučit řešit to, co dosud neřešila, a její obyvatelé žít tak, jak dosud nežili. Ať se nám to líbí nebo ne.

Nemůže však být sporu o tom, že zahalování žen, ať již jakoukoliv formou , je požadavkem vyplývajícím z jiného než rovnoprávného postavení ženy v islámu, a skutečnost, že někteří aktivisté se zastávají možnosti takového zahalování jako lidského práva na svobodu náboženství, je dokladem odklonu od zdravého rozumu. Podobně jako mávat vlajkou tibetské lamaistické despocie, která zrušila otroctví až v r. 1958, a domnívat se, že tím bojuji za svobodu a lidská práva...

Jedno však je zřejmé: nemůžeme nikomu brát jeho víru a jeho náboženství, ale máme právo žádat omezení nepřijatelné ortodoxie a toleranci k domácím poměrům. Náboženství je pro liberálního Evropana duchovní záležitostí a s náboženstvím, které předepisuje (nejen) tvar plavek, si asi zde moc rozumět nebudeme. A demonstrativní přihlašování se k vnějším projevům té nejkonzervativnější části islámu, která ovšem ani v muslimských zemích není vůbec obvyklá (kolik jste viděli při své dovolené v Tunisu nebo v Egyptě burkin?), je bezpochyby problémem míry tolerance, jehož řešení je před námi. Ale to se zdaleka netýká pouze plavek...