Léto končí, blíží se volby a tak všichni opět začínají řešit politiku. Po cestě do práce se člověk musí prodírat davem těch, kteří to myslí upřímně a zavazují si nás tu volební koblihou, tu volební kávou. Otevřením názorového webu si také od předvolebního shonu neodpočineme – hned na nás vybafne vypelichaný strašák pasivního kouření, nesený protikuřáckými džihádisty.

Nosná myšlenka posledního komentáře pana Kindla zní rozumně: regulujme kouření na místní, nikoli celostátní úrovni, protože „celostátní zákon nikdy nemůže obsáhnout veškerá místní specifika a přesně rozlišit, kde je dobré kouření zcela zakázat a kde naopak povolit“. Idea přesouvání rozhodovacích pravomocí směrem dolů, od vysokých politiků a úředníků blíže k „lidu“, je mi sympatická. Proč se však zastavit na půli cesty a nedovést princip přibližování do konzistentního důsledku?

Na mysli mám samozřejmě jedince. Nevidím totiž důvod, proč by měla legislativa řešit problém, který mohou lidé řešit klidně sami mezi sebou. Řekněme, že jednomu člověku vadí v parku kouř od vedlejšího kuřáka, který si před chvílí přisedl. Přestane-li nekuřák vdechovat kouř, uspokojí svou potřebu. K uspokojení potřeb však musí každý člověk vynaložit úsilí. To může mít dvojí podobu – buďto decentralizovanou a právně neupravenou – „můžu vás poprosit, abyste mi nekouřil pod nos?“ – nebo centralizovanou a zákonem danou. Pokusím se vysvětlit, proč preferuji úsilí prvního typu.

Alibi ze zákona

Když lidé nemohou pro vyřešení každého problému zavolat policii, jsou přirozeně motivováni řešit si jej sami. K tomu je nutná komunikace – lidé spolu musí mluvit. Kam vede přenesení odpovědnosti za řešení běžných mezilidských třenic na strážce zákona, ilustruje případ hlučné paní ze Štúrova. Ta už dvanáct let pouští mezi šestou a dvaadvacátou hodinou hlasitou hudbu, což z pohledu zákona není žádný problém, protože ten upravuje pouze klid v noci. Ačkoli má právo představovat minimum morálky, v obdobných případech spíše morálku zabíjí a poskytuje alibi nemorálnímu jednání.

Při absenci právní úpravy se na druhou stranu nemůže ani jedna z dotčených stran na nic vymlouvat. Neporušují totiž nějaký rigidní zákon – který, jak správně Kindl uvádí, nemůže nikdy obsáhnout všechny situace –, ale porušují pravidla slušného chování, tedy etiky a morálky. Dohlížet na dodržování etických a morálních zásad je pak odpovědností každého člena společnosti.

Mantinely života

Cíle pana Kindla omezovat kouření právními prostředky jsou bezesporu šlechetné: „ochrana před obtěžováním kouřem, prevence znečišťování těchto [veřejných] prostranství nedopalky a odstranění špatného vzoru pro děti“. Stejně šlechetné jsou ovšem i motivace tisíců dalších, kteří se snaží politickou cestou prosadit své preference. Na předvolebních billboardech vídám boj za omezení automobilové dopravy, zákaz segwayů, zákaz heren. Salám osobních svobod je tak postupně okrajován zdánlivě neškodnými opatřeními a pošťuchy. Zatímco sama o sobě jsou jednotlivá opatření poměrně zanedbatelná, v souhrnu vystavují mantinely života, které jsou stále těsnější.

Je to právě detailní vykreslení svázanosti všedního života, které učinilo z dystopických románů jako Brave New World či 1984 nadčasové klasiky. Huxley a Orwell dobře věděli, proč čtenáře provedli svým světem po boku všedního hrdiny, jenž si musí hlídat každý krok, každé slovo a každou myšlenku. Život hrdinů dystopií je předem naprogramovaným peklem. Společné mají obdobná díla jedno – hlavní postavy usilují o únik ze svěrací kazajky robotického života k životu lidskému, kde nemají lidé předepsaný scénář každé interakce.

Hranice demokracie

Existuje pro přesvědčeného demokrata hranice osobní svobody, o které by už nebyl ochoten nechat v parlamentu hlasovat? Při sledování tuzemského i světového dění docházím k závěru, že zřejmě ne. Běžná jsou hlasování o válečných výpravách a masivním přerozdělování příjmů i majetku (často od chudších k bohatším), o povaze manželství a rodičovství, o tom, kde můžeme bydlet, co můžeme jíst, kam a čím se dopravovat, za jakých podmínek můžeme pracovat a jak trávit volný čas.

Pro mnoho lidí je stále slovo „demokracie“ synonymem pro svobodu. Demokratickým procesem se však společnost posouvá čím dál více od svobody k totalitě, kde je každý krok nalinkovaný v zájmu obecného blaha. Pro zvrácení tohoto trendu je nutné pochopit, že svoboda neznamená a nikdy neznamenala pouhou volnost, ale především odpovědnost za vlastní jednání a jeho důsledky. Je zřejmé, že takto pojatou svobodu nelze vymezit zákony; břímě svobody leží na každém z nás. Dobrým začátkem může být dát se s kuřákem na vedlejší lavičce do řeči.

Projevíme tak minimálně před sebou samým, že ještě nejsme úplní roboti, ale stále lidé.

Autor je zakladatel a místopředseda občanského sdružení Ludwig von Mises Institut

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce