Motto: Když dodávky státu splníte, světa mír posílíte

Ten nápis z přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století, pořízený (možná ještě nějakým soukromým živnostníkem) kvalitními barvami, vydržel na jednom středočeském nádraží ještě do počátku devadesátých let. Nejen po válce se s ideologickým nepřítelem bojovalo nejrůznějšími způsoby.

Nejprve malá odbočka: Když je třeba řešit podstatné, je nejlepší vyhlásit (pseudo)problém. Ve fejetonu Zuzany Kulhánkové (NP 16.10.2013) Krátký název země ano, ale jaký? mne zaujala věta, cituji: "V době posametové, když v parlamentě zuřila bitva o pomlčku, šikovně do ztracena odsunující norimberský proces s komunisty,…"

Také dnes máme problémy, které si zaslouží pozornost, a to nejen před volbami. Od stále rostoucího zadlužení státu až po plíživý návrat starých pořádků. Místo toho se media předhánějí v pitvání a komentování tak podstatných událostí, jako jsou autorská práva na určitý výrok či udělení mezinárodní ceny bývalému prezidentovi. Argumenty odpůrců udělení medaile za svobodu jsem podrobně nestudoval, znám je jen z mediální zkratky. Jsou mi pochopitelné a rozumím jejich rozčilení. Naproti tomu Václav Klaus, který se vždy důsledně hlásil k myšlenkám Margaret Thatcherové či Ronalda Reagana, byl v realizaci vzývaných zásad oproti svým vzorům podstatně opatrnější (velmi mírně řečeno). Ať už to bylo ustupování vyděračským požadavkům odborů či odkládání privatizace bank. Obojí stálo u zrodu státního dluhu, který později narůstal mimo jiné i z dalších plodů nedůslednosti hospodářských reforem. Je tedy zřejmé, kdo je pro media a tím i značnou část jejich konzumentů padouch a kdo hrdina.

Na Neviditelném psu byly publikovány dva texty, které naopak udělení ceny americké nadace obhajují. Mám-li riskovat citaci jiného filmu Zdeňka Svěráka, chce se mi říci spolu s vesnickou drbnou z filmu Vesnička má, středisková. "Má pravdu, předsedo" a hned na to "Má pravdu, inženýre".

V čem má oceněný pravdu? Třeba v tom, že ocenění získal za to, jak se s komunismem utkával a v nejrůznějších formách a způsobech se utkává dodnes. O tom, jaký byl poměr či spíše nepoměr teoretické a praktické formy tohoto boje, jsem se již zmínil. Přesto bych se rád vrátil jak k argumentům Tomáše Haase, tak Václava Klause.

Také já patřím k lidem, kteří mohou z vlastní zkušenosti srovnávat, co se změnilo v období nazývaném normalizace oproti předchozí době a co zůstalo stejné. Stejná zůstala snaha udělat z lidí poslušné, ustrašené stádo, které smí opatrně nadávat po hospodách, ale je spokojené se svými jistotami poloplného žaludku. S vědomím, že když mne nikdo neudá, dožiju se spokojeného stáří. Změna spočívala mimo jiné v motivaci udavačů. Těch zapálených výrazně ubylo. Že usilovným tlakem na několik generací od roku 1939 po celých padesát let uvedená snaha přinesla ovoce, vypovídají volební výsledky posledního dvacetiletí. Ti, kdo na takové jistoty ve svých volebních slibech sázejí, pravidelně bodují.

Je už v povaze lidské se tlaku bránit. Václav Klaus argumentuje, že proti tomuto tlaku hledal a našel obranu. Tou obranou mu bylo studium a presentace ekonomické alternativy ke krachující hospodářské politice režimu. Většina občanů se ale bránila jinak. Ne každý byl ochoten podstoupit riziko spojené s emigrací, ne každý měl odvahu či byl dohnán (již nebylo co ztratit) k účasti na aktivitách a la Charta 77. Vedle základních organizací Klausem zmiňované vědeckotechnické společnosti nebo jednotlivých složek Národní fronty, jako byli sportovci, turisté, zahrádkáři či myslivci, byly zde i neorganizované skupiny lidí, kteří podvědomě hledali únik z depresivního tlaku panujícího režimu. V tomto smyslu každý, kdo se nepodal tlaku, měl chuť a odvahu nerezignovat, byl bojovníkem proti vymývání mozků, ať to bylo mýdlo hnědé či rudé.

Nevím, jak tomu bylo na jiných územím ruské koloniální říše, ale v Československu, nejen v Čechách a na Moravě, byl takovým prostorem pro normální lidské vztahy a svobodný život tramping. Víkendové a prázdninové útěky do jiného světa. S posrpnovou emigrací se dostal i do ciziny, mimo československé exulanty se ale nerozšířil. Svou výjimečností tvoří svébytný tuzemský folklor, tvrdí odborníci na národopis.

Trempink - fenomén první republiky - přežil tlak pěti desetiletí nesvobody, v nových poměrech již mnoho pokračovatelů nemá. Alespoň se to tak jeví skupině moravských a českých (záměrně netvrdím, že pouze pražských či brněnských) trampů, kteří se pustili do sbírání artefaktů připomínajících nejen jejich mládí, ale i celý ten (možná) zanikající svět kamarádství, toulání, zpívání a poznávání lidí napříč společenským původem, politickými názory, vzděláním či profesemi.

Podařilo se jim dát dohromady velice slušnou sbírku předmětů, doplnit je výstižnými texty a ve spolupráci s profesionály realizovat výstavu Trampská abeceda v Národním muzeu. Protože se jedná o folklor, je umístěna v Národopisném muzeu v Kinského sadech v Praze.

Zda tu jejich činnost nazvat bojem proti komunismu či obyčejnou lidskou potřebou bránit se tlaku nesvobody, je na laskavém čtenáři a návštěvníkovi výstavy. Žádná zásadní politická témata tam nenajdete. Jen doklady lidské touhy po přátelství, svobodě a životě v lepším světě. Každopádně se přijďte podívat. Stojí to za to.

Foto: Miloš Kapoun