Konzultace s diplomantem se chýlila ke konci. Odborné otázky byly přežvýkány zleva zprava a konverzace uvízla v protivně tiché slepé uličce.

"Četl jsi někdy něco od Merleho?" prohodil jsem jen tak nezávazně. Zmatený výraz jeho obličeje mě trochu zaskočil. Jasně - má otázka ani v nejmenším nesouvisela s dosavadním tématem hovoru. Chtěl jsem jen naši schůzku ukončit tak nějak civilně a z náhlého popudu jsem podlehl první asociaci, která tu náhodně bloudila kolem. Ale neviděli jsme se přeci poprvé. A podobné bezkontextuální přemety jsou mojí typickou libůstkou. Myslel jsem, že měl dost času, aby si na ně stihnul zvyknout.

"Nečteš sci-fi, .....ani historický věci?" snažil jsem se opatrně vypátrat, o kolik kilometrů jsem šlápnul vedle.

"Nečtu vůbec." Hm, tak tohle bylo mimo o pár světelných let. "Teda beletrii," dodal na vysvětlenou. "Jak...vůbec?" nechápal jsem.

"No vůbec. Já vlastně v životě nepřečet jedinou knížku.....kromě učebnice..."

Svaté trivium, zatrať své učitele češtiny, chtělo se mi zvolat. A to bez výjimky všechny, co jsi jich až do maturity měl. Jak mohli dopustit něco tak odporného? Přepadl mě pocit zmaru a beznaděje. Co si má počít vysokoškolský učitel, když jeho studenti, ač jinak vcelku nadaní, neumí to hlavní - číst, psát a počítat?

To u nás přeci umí každý, namítnete. Negramotnost jsme přeci vymýtili už dávno. Ale hříbci v láku od okurek, říkám já a pevně se přitom opírám o svojí několikaletou trpkou profesní zkušenost. Ještě tak skládat písmenka ve slabiky a ty pak ve slova a věty, které se dají vyslovit nahlas tu s větší, tu s menší plynulostí. To snad opravdu umí každý. Ale najít v těch slovech a větách nějaký smysl, vyjmout z nich výživné jádro a odhodit balast grafomanského šumu, vnímat jejich krásu, ošklivost či protivnou plytkost - kdo tohle dnes umí? Komu tohle dnes stojí za námahu? A napsat text se všemi částmi těla (včetně hlavy a paty), co plyne, místo aby zadrhával jako hodinový strojek na Sahaře - to už je dovednost stejně archaická jako alchymie. Ale co jiného čekat v době, kdy se na filozofickou fakultu prchá před matikou a s pojmem počítat obecně se pojí jen jediný předmět, a to prachy.

I všeobecný vzdělávací systém je ale v krizi. Nikdo pořádně neví co učit, jak učit (a to na všech vzdělávacích úrovních), a pokud se domnívá, že to ví, tak tím jen dokazuje svoji nevzdělanost.
Milan Knížák, Entartete Gedanken

Drahý pane Knížáku, možná je moje blbost nebetyčná a i moji učitelé něco podstatného zanedbali, ale já si dovolím tvrdit, že přesně vím co by se mělo učit především - na základním stupni škol to základní - čtení, psaní a počítání. Vím, že moderní doba dělá z tohoto dříve tak triviálního úkolu pedagogiky úkol nadlidský, jelikož mu staví do cesty překážky v podobě počítačů, které spočítají rovnici dřív, než žák stihne na papír opsat zadání, v podobě internetu, na němž se dají najít výpisky z dosud nevydaných knížek a slohové práce na témata, která by nenapadla ani opilou Alenku v říši divů. Jenže každá doba má své. Dnešní děti zase nemusí na robotu (alespoň prozatím). Ale v každé době platí, že každá stavba, která nestojí na pevných základech, se hroutí. A jedinými myslitelným základem jakkoli specializovaného vzdělání je svaté trivium. Pokud na to společnost zapomene, pak začne platit, že

Degradace informace jako fenoménu je tak příkrá, tak všeobecná a tak nebezpečná, že pro mne reprezentuje to největší nebezpečí současného světa. Informace ztratila veškerou validitu a změnila se v nestydatou, ale často i jen bezuzdnou hru s pojmy.
Milan Knížák, Entartete Gedanken

A kromě svatého trivia by neměly nižší stupně školy zapomínat na.... Tady si pro změnu vypomohu citátem klasika

".... Muad'Dib se učil tak rychle proto, že jeho první výcvik byl zaměřen na to, jak se učit. A vůbec první lekcí byla víra, že je schopen se učit. Je zarážející, kolik lidí nevěří, že jsou schopni se učit, a kolik jiných věří, že učení je obtížné. Muad'Dib věděl, že každá zkušenost přináší ponaučení ."
Frank Herbert, Duna