5.10.2022 | Svátek má Eliška


PŘÍRODA: Kdy jsme promyšleně začali pečovat o stromy?

8.8.2022

Stromy zde byly dávno před námi. Jejich stíny, plody, dřevo první kolébky i poslední rakve, to vše doprovází člověka po celý jeho život. Naši předkové si vytvořili řadu legend. Některé z nich vyjadřují myšlenku, že rostliny, lidé a zvířata mají mezi sebou zvláštní spojení. Staří Keltové, podobně jako původní obyvatelé Japonska, věřili, že duše stromů a lidí se navzájem převtělují. Odtud pak teorie stromokruhu. Každý z nás má svůj strom, odpovídající určitému časovému údobí narození. Některé stromy patří jednomu dni narození (sakura, dub, jasan, oliva), jiné patří delším časovým údobím. Na rozdíl od hvězd se můžeme ke stromu přitisknout. Obejmout ho. Není koneckonců důležité, v jakém znamení stromokruhu jsme se narodili. Stromy tu žijí s námi a je jen na nás, zda budeme žít s nimi. Strom a člověk. Odvěké, vyzkoušené spojení. Strom zaujímal v životě lidí vždy významné místo a tvořil jejich nedílnou součást. Jeho význam spočíval především v užitku, který z něj lidé měli, ať už se jednalo o zdroj potravy, o zásoby dřeva na oheň, o výrobu nástrojů, částí zbraní či o poskytnutí úkrytu před nepřáteli a nepohodlím. Toto vše mohl člověku poskytnout „obyčejný strom“. Hlavní užitek však spočíval ve dřevě stromů. Lidé jej využívali jako stavební materiál, a to nejen na budování svých příbytků. Stromy se ve vesnicích často vysazovaly mezi stodoly, aby se při případném požáru oheň nešířil tak rychle a aby nepřeskakovaly jiskry. Vysazovaly se také jako ochrana z návětrných stran, u příjezdových cest k vratům (například lípy, duby, jilmy, jasany, jírovce), na návsi za účelem poskytnutí příjemného místa k odpočinku, byly také využívány jako hromosvody chránící proti blesku. Ve volné krajině se stromy vysazovaly jako orientační body. Jednalo se o stromořadí podél cest či o aleje vedoucí k významným místům, jako například k zámkům či mlýnům. Stromy byly hojně vysazovány i na křižovatkách silnic. Později také vymezovaly hranice, zpevňovaly hráze řek a rybníků. Pod korunami stromů se konala i kázání a unavení lidé mohli v jejich stínu najít místo pro odpočinek.

Velmi brzy se staré stromy staly předmětem kultu, a to nejen u dávných Slovanů, Germánů a Skandinávců, ale také u Indů či indiánů. Každý národ uctíval jiné druhy stromů, což bylo odvozeno od klimatických podmínek. Již dávní Sumerové v Mezopotámii uctívali kosmický strom Hulupu, zasvěcený bohyni Isztar. V buddhismu je tradován posvátný fíkovník (Ficus religiosa), pod kterým Gautama došel osvícení a stal se Buddhou (Reš, 1998). Římané zasvětili bohům dub, stejně jako Řekové a Slované. Lípa byla oblíbena všude, kde měla prostor k životu. Velké oblíbenosti pak dosáhla především v naší zemi, kde se později stala tzv. národním stromem. Jasan se stal významným mytologickým stromem Skandinávců. Vrba byla v Litvě uctívána jako strom plodnosti, bříza symbolizovala hlavně u východních Slovanů jarní sílu.

Proto se u mnohých národů můžeme ve starých mýtech a legendách setkat s údaji o tom, že lidé vzešli ze stromů. Je tomu tak například u severoamerických indiánů a Galů. Stromy přinášely ale i radost a pojí se s nimi mnoho zvyků, z nichž některé přežily dodnes a některé se postupem času vytratily. Z těch, které se dodržují dodnes, můžeme zmínit kupříkladu velikonoční šlehání děvčat mladými vrbovými (březovými nebo lískovými) proutky, aby jim zajistily svěžest a hbitost po celý rok – lidově řečeno, aby dívky neuschly. Jeden ze zvyků, který je už pomalu zapomínán, je, že otec zasadil strom při narození dítěte. Strom s dítětem rostl, byl symbolem jeho životní síly a zároveň i jeho strážcem. Lidé ho často nazývali tzv. „životním stromem“ nebo „stromem života“. Někde se při narození dcery vysazovaly topoly, jinde zase hrušně. Při narození chlapce se většinou vysazovaly jabloně. Věřilo se, že otec může potrestat své dítě poražením jeho životního stromu.

Význačné místo si strom našel i v lidové medicíně. Nebylo to jen pro jeho léčivou moc květů a listů, ale byl vnímán i jako magický prostředek léčení. Lidé se například domnívali, že se jejich nemoc může přenést na strom, na ducha stromu nebo ducha žijícího ve stromu. Nacházeli podobnosti mezi vzrůstem stromu, jeho tvarem a větvením a vlastním tělem. Kmen připomínal tělo, větve paže, kůra byla považována za kůži. Při poranění stromu prýští z kůry míza, kterou lidé považovali za „bílou krev“, někdy za „krev červenou“ (třeba u tisu). Člověk dávné doby bral tyto podobnosti zřejmě doslovně: „Přičítal stromům a všem rostlinám nejen skutečné živobytí, ale i lidský cit a rozum – slovem je považoval za bytosti sobě rovné,“ jak znějí slova národopisce Primuse Sobotky. Nejen staří Slované oživovali kameny, studánky a stromy. Ctili totiž bytosti, které v nich, podle jejich představ, sídlily. Tyto bytosti měly nadpřirozenou moc, která mohla člověku pomáhat, nebo mu škodit. A protože si lidé chtěli naklonit jejich přízeň, nosili jim dary a oběti. Později některé stromy a háje zasvětili jednotlivým bohům, například v Ukrajině bohu Perunovi. Tyto obřady se staly součástí jejich života. Proto křesťanské učení nemohlo okamžitě utlumit staré tradice. Kupříkladu v 10. století doporučil kněz Regino zničit posvátné háje, protože je měl lid v takové úctě, která jim z nich nedovolila odříznout ani větvičku. V 11. století probošt Arnold zapsal zprávu o tom, že se lid ostýchá kácet stromy.

V 17. století si neznámý kněz stěžoval v Římě, že Jihoslované mají ve veliké úctě strom zvaný „lipa“ a nosí mu dary. Ani Češi se dlouho nechtěli vzdát kultu stromů a hájů. Kosmas ve své Kronice české uvádí, že se jeho vrstevníci klaní studánkám, stromům a hájům, kde prosí o ochranu a požehnání. S ustupováním pohanství dělala často ústupky i církev. Přebírala totiž do své symboliky a obřadů některé pohanské tradice, jejichž vymýcení nebylo možné. V souladu se starými tradicemi začínal mít lid v úctě také stromy, jež byly zasvěceny křesťanským mučedníkům a světcům. U nás, v duchu tohoto způsobu zasvěcování, vznikl kult zasvěcení hrdinům, kteří byli blízcí lidu, jako například Jan Žižka.

Počátek 19. století, období romantismu, opět začal přát starým tradicím. To souviselo i se snahou o podporu národního uvědomění. Připomínaly se stromy husitské nebo stromy Žižkovy. S tím souviselo i to, že v roce 1848 bylo na venkově při zrušení roboty vysazeno mnoho stromů. Ve Francii byly v době Velké francouzské revoluce vysazovány tzv. stromy svobody. U nás, po vzniku ČSR v roce 1918, si našla téměř v každé vsi a v mnoha městech své místo lípa, která je považována za tzv. Strom republiky, nebo také Strom svobody. Podobně tomu bylo také při výročí založení republiky v roce 1948 a v roce 1968. Spisovatel Jan Kollár v době národního obrození určil lípu za „symbol slovanské vzájemnosti“. Tento symbol se skutečně vžil. Můžeme jej nalézt třeba v české opeře Libuše. Lipová ratolest našla své místo v české státní symbolice. Je zobrazena na velkém státním znaku, na prezidentské standartě, na slavnostních tiskovinách a na bankovkách. Strom tedy měl a stále má v lidském životě významné a často nezastupitelné místo. A proto lze považovat za pravdivá slova, že strom skutečně provází člověka od kolébky až po rakev. Staré stromy a posvátné háje byly uctívány a odnepaměti chráněny. Z tohoto důvodu je dodnes nejlepší ochrana tradované vědomí, že ten či onen strom vysadil můj otec, děd, praděd při té či oné příležitosti.

Ochrana stromů ve středověku úzce souvisela s péčí o lesy. Brzy však s rozvojem lidské společnosti začalo lesů ubývat. Lidé potřebovali zemědělskou půdu a zvyšovala se také potřeba dřeva. Je tedy zcela pochopitelné, že v tomto období byly vyvíjeny lokální snahy o právní ochranu lesa a také byla vydávána řada předpisů o hospodaření s lesy, z čehož vyplývaly i přísné tresty za jejich poškozování. Jedním z nejstarších předpisů je Právo českého knížete Konráda Oty přibližně z roku 1189. Na tehdejší dobu velmi dobře propracovaný a významný předpis je císařský dokument Majestas Carolina z roku 1348. Tento předpis se však nikdy nestal zákonem, jelikož na nátlak panského sněmu ho musel samotný Karel IV. odvolat, a to už v roce 1355.

Tresty za neoprávněné poražení stromů můžeme ale nalézt již v Městském právu jihlavském a v Knize starého pána z Rosenberka přibližně z roku 1360. Žádná z těchto opatření však ve své podstatě nesledovala ochranu jednotlivých stromů. Přesto ale v každém lese vystupovaly význačné stromy, které se od ostatních lišily stářím, vzrůstem, tvarem, rozměry a umístěním v krajině. Někdy se mohly dostat do povědomí obyvatel i tím, že byly živým dokladem historických událostí. Jejich existence byla zpravidla přirozeně respektována anebo byly chráněny, případ od případu, zvláštními privilegii. V roce 1754 vydává Marie Terezie tzv. Řád lesní, ve své podobě pokrokový a důkladný předpis na ochranu a hospodaření v lesích. Za zmínku stojí také ochrana historického lipového stromořadí v Praze ze dne 24. 7. 1794. V této listině se píše, že každý, kdo by toto stromořadí kazil anebo ohavil, bude potrestán přísným trestem, a to i utětím ruky. Neméně zajímavé je, že dne 28. 8. 1838 nařídil hrabě Jiří Augustin Langueval-Buquoy zachování části lesních porostů pralesovitého charakteru na svém panství v oblasti Novohradských hor. Ještě tentýž rok zřídil hrabě další pralesovitou rezervaci, a to tzv. Hojnou Vodu. Alexandr von Humboldt, profesor univerzity v Berlíně, nazval při svých výpravách v Jižní Americe v letech 1799–1804 majestátní stromy termínem přírodní památka. Tento pojem rozšířil v roce 1900 Hugo Canwentz i na aleje, parky a na stanoviště vzácných rostlin.

AND

Jednou z prvních vyhlášek, která zajišťovala ochranu konkrétních stromů, byl patent z roku 1714, chránící lipovou alej mezi Pražským hradem a Královskou oborou v Bubenči. První seznam památných a chráněných stromů vypracoval a vydal v roce 1899 Jan Evangelista Chadt-Ševětínský, vrchní lesní správce u hlubockých Schwarzenbergů. Jan Evangelista Chadt-Ševětínský (26. února 1860, Kubova Huť – 15. března 1925, Praha) byl český lesník, historik a autor článků a knih o lesnictví a myslivosti. Na snímcích vlevo.

Chadt se narodil v myslivně na úpatí Boubína, kde byl jeho otec revírníkem. Studoval na škole v Ševětíně (podle té zvolil svůj literární přídomek) a v Albrechticích u Týna nad Vltavou. Absolvoval reálné gymnázium a lesnické a hospodářské učiliště v Písku a po složení státních lesnických zkoušek začal pracovat jako lesník u hlubockých Schwarzenbergů. Jako adjunkt působil v Zátoni na panství Vimperk, v Kamýku na panství Lovosice, na šumavském Březníku na panství Dlouhá Ves, ke konci v ústřední účtárně v Třeboni a na lesním úřadě ve Vimperku. Roku 1897 byl jmenován revírníkem na šumavském polesí Rokytka, po pěti letech byl přeložen na lounské polesí Obora u Vinařic, kde sloužil jako menšinový kulturní pracovník. Roku 1920 mu obě tehdejší lesnické fakulty – pražská a brněnská – nabídly docenturu, Chadt přijal pražskou nabídku a po následující tři roky působil jako vrchní lesní správce a přednášející. V roce 1923 odešel na odpočinek a přestěhoval se do Krče u Prahy, aby dál přednášel dějiny lesů a myslivosti na lesnické fakultě. Svůj volný čas věnoval studiu archivů a kronik. 

AND

Už od mládí přispíval do lesnických, mysliveckých a etnografických časopisů. V jeho knize Průvodce do pralesa a na Boubín je poprvé zmíněna rezervace Boubín. V roce 1895 vydal vlastním nákladem knihu Dějiny lesů v Čechách. Její zaměření na lesnictví a myslivost je i tématem knihy Dějiny lovu a lovectví v Čechách, Moravě a ve Slezsku, kterou vydal v roce 1909 v Lounech, a obsáhlých Dějin lesů a lesnictví vydaných roku 1913 v Písku. Pod názvem České lesnické písemnictví zpracoval první soupis českých knih a časopisů. Za svou literární kariéru vydal 82 spisů z oborů lesnické a myslivecké vědy a na 500 odborných článků publikovaných ve 46 časopisech nebo naučných slovnících. Cennou se stala i jeho záliba v památných stromech: v roce 1899 publikoval první přehled památných stromů v Čechách, v roce 1908 vyšel jeho rozšířený soupis pod názvem Staré a památné stromy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v časopise Český lid zmiňující 165 stromů. V roce 1913 vyšlo v Písku doplněné vydání s popisy 320 stromů včetně 160 obrazů, tvoří také samostatnou část Dějin lesů a lesnictví. Vysoká škola zemědělská v Brně (dnešní Mendelova zemědělská a lesnická univerzita) postavila Chadtovi pomník v tzv. Lesnickém Slavíně na školním lesním pozemku Křtiny u Olomučan. Jméno Chadta nese památný Smrk J. E. Chadta v Lysické oboře a dnes již pokácený Chadtův smrk.

AND

Dnes je zde jedno ze sídel Lesů České republiky. Jde o bývalou lesovnu v Zátoni, kde Ševětínský působil v letech 1881–1882.

Na přelomu 19. a 20. století začala být ochrana památných stromů na našem území úzce spjata se vznikem okrašlovacích spolků v Království českém. Dne 30. 10. 1904 byl v Praze „U Choděrů“ založen Svaz českých okrašlovacích spolků v království Českém. Od tohoto roku až do poloviny 50. let vydával svaz zajímavý časopis Krása našeho domova. V roce 1905 byl svaz přejmenován na Svaz českých spolků okrašlovacích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Jeho činnost se úspěšně rozvíjela se zaměřením na ochranu stromů v krajině. Po vzniku ČSR byl jeho název opět změněn na Svaz československých spolků pro okrašlování a ochranu domoviny v Praze. V činnosti tohoto svazu se angažovalo mnoho známých osobností, jako například prof. R. Kettner, prof. J. Klika, J. Frič, arch. J. Kumpán, Jar. Nauman, A. Jirásek a Adolf Kašpar. Úřední ochrana přírody u nás začíná ale až počátkem roku 1918. Rudolf Maximov publikoval v letech 1918–1922 soupis významných stromů, alejí, porostů a keřů hejtmanství čáslavského. Téhož roku vyšla stejnojmenná studie od J. Procházky o vztahu člověka, lesa a stromů. Do roku 1920 bylo možné k ochraně stromů využít tzv. přídělového zákona (§ 20). V roce 1940 začal Svaz pro okrašlování a ochranu domoviny v republice Československé revidovat staré záznamy a současně zpracovávat nový Soupis našich starých stromů.