Snídal jsem včera s kamarádem Geoffem v takové příjemné venkovské jídelně "Červený lev", hned u pennsylvánské silnice číslo 443 vinoucí se poli v údolí mezi dvěma nejvýchodnějšími hřebeny Apalačských hor. Ježto tady nebyla objevena ani tenounká sloj antracitu, tvář údolí se za 300 let moc nezměnila. Kamenné farmy prvních německých protestantských usedlíků, vyhnaných z domova třicetiletou válkou, se jen rozrostly o silážní věže a budovy chránící moderní zemědělskou techniku. Životní styl se za ta léta mnoho nezměnil, zemědělský rytmus to ani nedovoluje. Starousedlíci ještě mezi sebou mluví archaickou primitivní němčinou zvanou "Pennslyvania Dutch", která je slyšet i u stolků v "Červeném lvu", kde se na snídaně scházejí okolní výměnkáři. Trochu mrštíkovská idylka.

Proč ten dlouhý úvod? Jen pro ilustraci toho, že zdejší sedláci i v době internetu a soustavných útoků medií si své příběhy nechávají pro sebe, ač by často stály za zveřejnění. Když jsme dojedli, přistoupil k našemu stolku člověk, podle zjevu ještě podstatně starší než my, ukázal prstem na talíře se složenými příbory a řekl: "Vy jste z Evropy, já to poznám, jak jíte s vidličkou v levé ruce."

"Nu," obrátil se Geoff k farmáři (těžko to mohl být třeba pošťák - opálená vrásčitá tvář, veselé oči, na hlavě vojenská kšiltovka se znakem "John Deere" stejným jako na mosazné přezce širokého opasku), "já se narodil v Londýně a tady Dušan, ten je z Československa."

"Československo, to znám," rozzářil se stařík, "tam to bylo fajn, i když jsem tam málem přišel o kejhák."

"A kdy jste tam byl," povídám se zájmem.

"No, už je to dávno, ale ještě si něco pamatuji. Že jsem jako ten "Pennsylvania Dutch", tak mne ve čtyřiatřicátém přidělil k průzkumnému komandu u 104. divize a pak přímo k zvláštnímu oddílu u generála Pattona.

A s ním jsem přijel do Plzně a pak jsme jeli do Prahy a ještě do nějakého malého města. Já se teda nejdřív v Německu s tou svojí Pennsylvania Dutch skoro nedomluvil a rozuměl jsem jim tak každý pátý slovo, ale za půl roku už to docela šlo."

"Do Prahy?" ptám se poněkud nedůvěřivě.

"Do Prahy," pokračuje stařík," šestého května to tuším bylo, to nám na divizi přivezli nějakého německého oficíra až z Anglie. Šuškalo se, že se znal i s Hitlerem. Dali nám ho do (half-tracku) polopásového transportéru a já a pak ještě dva jeepy s bílými vlajkami jsme jeli do Prahy na německé velitelství, kde je měl přemlouvat, aby složili zbraně. My jsme jeli vepředu, tři v jednom jeepu s bílými vlajkami, a tak nás jako první zastavila německá hlídka a hned nás odvedli na nějaké velitelství."

"A víte, kde to bylo, místo, jméno? Napsal jste si to někam?" snažím se zjistit, jak spolehlivá je paměť starého vojáka.

"To my jsme nesměli, to nám potom generál zakázal a zavázal nás mlčením, takže si nikdo z nás neudělal ani čárku. Vlastně ani nevím, jestli bych vám to měl povídat."

"Vždyť už je to 64 let," přesvědčujeme ho svorně s Geoffem.

"No, já nevím," ale přesto pokračuje, neboť jsou zážitky, které z paměti nikdy nevyprchají. "Hlídka nás zavedla k nějakému jejich veliteli, ten jim něco řekl, ukázal stranou k lesíku a hned nás tam vedli. Z těch útržků jsem pochopil, že nás chtějí zastřelit, protože nechtěli, abychom řekli, co jsme viděli. Stáli jsme tam dlouho pod stráží a nebylo mi zrovna do zpěvu, když najednou drrrrrrra okolo začaly lítat kulky, tak jsem sebou seknul do trávy a pomyslel si, že bych se snad měl začít modlit. Najednou mne něco rejplo do žeber. Byl to chlap se samopalem, řval na nás německy a já se snažil také německy odpovědět, že nejsme Němci. Byli to čeští partyzáni. Nechali nás klečet s rukama za hlavou a jen jsme viděli, jak odvedli skupinu Němců do lesa, a pak jsme slyšeli střelbu. Potom šli pro další skupinu a nám řekli, že nás taky zastřelej. Ale byl mezi nima nějakej asi sedmnáctiletej kluk, ten jim pořád říkal, že jsme Američani, ale oni tomu nevěřili. Tak někam běžel a my se jen modlili, aby se vrátil včas. Že to tady povídám, tak se vrátil, ještě s jedním, a tak nás pustili a přinesli kafe a byli moc přátelští, ale ty zajaté Němce střílet nepřestali. Muselo jich být několik stovek.

Když nás pustili a my se vrátili na naše velitelství, zapřísahal nás generál, co nás tam poslal, že o tom masakru a vůbec o té nepovedené misi nesmíme nikdy nikomu nic říct ani to nikam psát."

"Pamatujete si aspoň, kde jste to byli, co to bylo za velitelství a kdo byl ten vysoce postavený zajatec?" ptám se v naději, že bude z čeho vystavět příběh.

"Víc nevím, ale snad si na něco vzpomenu, ale napsat jsem si netroufnul nic," odvěil k mému zklamání starý voják Roy Dunkelberger, farmář z vesničky Hegins ležící v malebném údolí za Modrým hřebenem Apalačských hor. Dal jsem mu vizitku, kdyby si to náhodou rozmyslel, cítil se zproštěn mlčenlivosti a chtěl se rozpovídat...