Citované verše z Křestu svatého Vladimíra Karla Havlíčka Borovského si často vybavuji, když se stanu svědkem jednání bývalých vojenských soudců a prokurátorů, vesměs bývalých členů KSČ, působících v beránčím převleku taláru soudce rádoby demokratického právního státu. Bylo tomu tak i v úterý 29. října 2014, kdy senát Vrchního soudu v Olomouci pod předsednictvím bývalého vojenského prokurátora a člena KSČ Václava Čapky, doplněného dvěma přísedícími, z nichž jeden byl vojenským soudcem a rovněž členem KSČ, pravomocným rozsudkem rozprášil statutární orgány malé, leč úspěšné a poctivě podnikající rodinné akciové společnosti tím, že předsedu jejího představenstva V.Š. poslal do vězení na pět let, předsedkyni dozorčí rady A.V. na čtyři a půl roku a řadového akcionáře Z.V. na čtyři. Neuložil jim povinnost náhrady škody. Dva posledně zmiňovaní odsouzení jsou sourozenci, takže kromě firmy je postižena i rodina.

Pro srovnání uvádím, že prvním rozsudkem nalézacího soudu z 12. dubna 2010 byl V.Š. odsouzen k podmíněnému úhrnném trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, zatímco oba jeho spoluobžalovaní byli zproštěni obžaloby.

Po odvolání žalobce a novém, již zcela odlišném rozsudku nalézacího soudu z 30. ledna 2013 byli všichni tři pravomocně odsouzeni odvolacím soudem za trestné činy úvěrového podvodu, pokusu o padělání a pozměnění peněz a za zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění.

Kvalifikace úvěrového podvodu je po formálně právní stránce správná. Ale soud jí přisoudil nejnižší možnou závažnost. Nicméně v zemi, v které stovky žadatelů vylákaly z bank úvěry, jež zůstaly nesplaceny a často se za úvěrové prostředky ani nic nevybudovalo, je přesto toto odsouzení kafkovsky paradoxní: tato společnost ve své historii získala postupně tři úvěry, každý ve výši nejméně 40 milionů Kč, a všechny beze zbytku splatila před lhůtou splatnosti. S pomocí úvěrových prostředků vybudovala dvě obchodní centra a získala stálé postavení na trhu jako dovozce potravinářských výrobků.

Paděláním a pozměněním peněz se zde rozumí nahrazení chybně vydaných akcií, které z hlediska dobového obchodního práva nebyly akciemi, novými, které již měly požadované náležitosti. V tomto směru původní hodnocení nalézacím soudem bylo odlišné: akcii, která není akcií, nelze padělat. Žalobce a po něm odvolací soud měli na věc jiný názor, který díky jejich větší síle zvítězil (viz vyjádření klasika v úvodu).

Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění mělo spočívat v provádění významných rozhodnutí na podkladě akcionářských práv odvozených z držení údajně padělaných akcií. V tomto směru je názor trestního soudu v rozporu s výsledky souběžného občanskoprávního řízení, v němž všechny zpochybněné akcionářské úkony obstály jako platné. Konečná rozhodnutí v trestním a občanskoprávním řízení vznikla ve stejné budově, u stejného soudu. Rozhodnutí trestního soudu má ovšem větší váhu (viz vyjádření klasika v úvodu).

Jako poškození vystupovali v řízení dva bývalí zahraniční společníci obžalovaných, kteří si činili nárok na 158 akcií z celkové emise 200 ks neplatných akcií a neuznávali platnost pozdějšího navýšení akciového kapitálu, k němuž nebyli přizváni. Nárok dokládali tvrzením, že od obžalovaných jejich akcie koupili, a jako důkaz předložili cár papíru, který by si ve zdejších podmínkách žádný účastník daňového řízení netroufl předložit kontrole daňového úřadu. Chtěli si „za hubičku“ přivlastnit většinu firmy, v které většinu hodnoty vytvořili domácí akcionáři. Nic svého do ní nevnesli. Obžalovaní prodej akcií popírají. Je pozoruhodné, že civilní soud v souběžném řízení sice tzv. poškozeným přisoudil desetiprocentní podíl na akciovém kapitálu, nikoli však z titulu nabytí akcií koupí, ale vydržením. K vydržení mělo dojít tím, že tři roky žili v domnění, že jsou akcionáři, a jako akcionáři se chovali, i když jimi ve skutečnosti nebyli.

Celý případ má původ v „pravěku“ českého podnikání, v době, kdy začínající podnikatelé o pravidlech obchodování, akciích a jiných nástrahách podnikání mnoho nevěděli. Obžalovaní používali služeb stálého právníka, který je prováděl úskalími podnikatelských začátků, ale ani to je neuchránilo od omylů. Řekl bych zejména, že s první emisí akcií nakládali jako s neškodnými kusy potištěného papíru.

Když se pustili do budování prvního obchodního centra, A.V., žijící dlouhodobě v zahraničí, přivedla dva zájemce o účast na jejich podnikatelských záměrech. Cizinci slíbili, že pro společnost obstarají zahraniční úvěr. Slib splnili díky přátelskému vztahu s ředitelem dnes již neexistující malé banky. Za úvěr ve výši 43 milionů Kč ručili svým čestným slovem. Obžalovaní jim místo majetkové zástavy svěřili do úschovy neplatné akcie, o jejichž neplatnosti ale ještě nevěděli. Úvěr řádně spláceli. Za čas ale ředitel padl, banka změnila název a čestné slovo ručitelů ztratilo váhu. Banka úvěr vypověděla. Díky dalšímu úvěru od České spořitelny obžalovaní překonali potíže vyvolané nutností okamžitého vypořádání se zahraniční bankou. K dozaručení úvěru použili platných akcií ze dvou emisí. Podstatná část jistiny úvěru byla ovšem kryta jinými zástavami.

Při jednání s Českou spořitelnou obžalovaní nebrali zřetel na neplatné akcie uložené v zahraničí. Kromě toho se rozhodli, že nespolehlivé zahraniční zájemce mezi sebe nepustí. Proto je ani neinformovali, že původní akcie byly vadné a jsou nadále bezcenné. Jejich odveta je pak přivedla až k rozsudku z 29. října 2014.

V postavení obžalovaných jsou určité rozdíly. Hlavní slovo v jednání se zahraničními partnery měla paní A.V., která se do jejich země přivdala v době, kdy u nás panovalo šero normalizace. Ovládala jazyk, měla společenské styky a je šikovná obchodnice. Počínání na českém území řídil předseda představenstva. Akcionář Z.V., trvale žijící v ČR a neovládající cizí jazyk, byl pasivním pozorovatelem. Přicházel na valné hromady, na nichž hlasoval ve shodě s výkladem podnikového právníka. Když ho požádal předseda představenstva, aby přinesl do České spořitelny své akcie k dozaručení úvěru, v dobré víře vyhověl. Pokud navštívil sestru v zahraničí a doprovodil ji na jednání s obchodními partnery, do ničeho nezasahoval, protože neznal řeč. Zahraniční svědci jej buď vůbec neznali, nebo uváděli, že se z důvodu neznalosti jazyka na jednání nepodílel.V celém trestním spisu není jediný důkaz o jeho aktivní vědomé součinnosti na úkonech, které soud považuje za trestné. Podle mého laického názoru byl obžalován a odsouzen za to, že je bratrem své sestry. Není to nic nového: za to ho v minulosti pronásledovala StB, blízká příbuzná prokuratury i vojenské prokuratury.

K údajné trestné činnosti došlo v r. 2002. Úkony trestního řízení byly zahájeny v červnu r. 2004, sdělení obvinění je z dubna r. 2005, obžaloba ze srpna r.2007, první prvoinstanční rozsudek z 12. dubna 2010. Druhý prvostupňový rozsudek pochází ze dne 30. ledna 2013. Vrchní soud v Olomouci potřeboval na vyřízení posledního odvolání plných 22 měsíců, čímž vydatně přispěl k nepřiměřenému prodloužení řízení. Podotýkám, že vyvolání průtahů v řízení je standardním důvodem ke kárnému řízení. Obžalované doslova o několik dní minul účinek aboličního ustanovení amnestie prezidenta republiky z 1. ledna 2013. Mimo Vrchního soudu v Olomouci průtahy v soudním řízení vyvolávali pouze zahraniční účastníci, které soud musel k jednání předvolávat i opakovaně, když se na první výzvu nedostavili.

Zahraniční partneři neponechali nic náhodě a obžalované obvinili i v zahraničí. Tamní soud ale jejich trestní stíhání v červenci r. 2012 zastavil z důvodu promlčení. Vrchní soud v Olomouci nemohl patrně učinit totéž, ale ustálená judikatura mu jistě umožnila, aby řízení zastavil nebo upustil od potrestání z důvodu nadměrné délky řízení a nepatrné, pokud vůbec nějaké způsobené škody. Ovšem, jak pravil klasik, „vojenský soud, to je samec…“ a da capo al fine.

Odsouzení zcela jistě využijí mimořádné opravné prostředky a je pravděpodobné, že aspoň částečně uspějí. Jenže řízení k nim je zdlouhavé a nemá odkladný účinek. Může se stát, že budou muset strávit několik měsíců ve vězení. V případě, že se touto cestou domohou zprošťujících rozsudků, stát jim pak zaplatí pár korun odškodnění, ale kus zničeného života jim nevrátí. Nikdo jim nenahradí ztráty, ke kterým pravděpodobně dojde v důsledku vynucené změny vedení společnosti.

Výsledek tohoto soudního řízení znova vyvolává občas kladenou otázku po smyslu strohého právního formalismu v soudní praxi, vlastního také nacistické a komunistické justici. Obecně přijatý názor, že k soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek, je hrůzně cynický. I kdybych pominul sporná místa odůvodnění rozsudku, nemohu přehlédnout, že odsouzení byli tvrdě potrestáni za nepatrná a možná žádná pochybení, jež jsou zcela zastíněna jejich obchodní poctivostí (třemi splacenými úvěry) a podnikatelským úspěchem.