Česká televize odvysílala dne 23.11.2021 večer dokument týkající se problému, který je starý jak lidstvo samo, o kterém se příliš nemluví a na němž lpí celá řada již dávno vyvrácených mýtů.

Hrdinkami (a to bez uvozovek a plným právem) byly tři mladé ženy, které veřejně vystoupily před kameru, aby popsaly svou „zkušenost“ s násilím na nich vykonaném a se svým dalším osudem, který byl prožitým sexuálním násilím navždy poznamenán.

U jedné z nich to byl vztah trenér – mladá a úspěšná sportovkyně, u druhé pak zneužívání starším nevlastním bratrem ve věku 6-8 let. Třetí prožila násilí od dvou mužů, z nichž jeden byl policista. Každá z nich poté hovořila o svém bezprostředním „prožitku“ i následcích, které je provázely poté, co se rozhodly celou věc oznámit orgánům v trestním řízení.

V dokumentu bylo uvedeno, že pouhých 5 % žen se poté obrátí na Policii ČR, takže uváděné číslo okolo 600 případů ročně je v tomto smyslu třeba vynásobit cca devatenácti, abychom dostali skutečný obrázek, jak velkého množství žen se problém týká, a jaký je tedy skutečný stav naší vyspělé společnosti.

Psycholožka, která v pořadu vystoupila, uvádí, že klasický mýtus (tedy vyzývavě oblečená žena v potemnělém parku a násilník číhající v křoví) je zcela minoritní. Sexuální násilí probíhá velmi sofistikovaně, zpravidla dlouho nepozorovaně v intencích výše uvedeného bipolárního vztahu, v němž dominuje potřeba násilníka ženu ovládat a mít nad ní absolutní pocit moci. Toto ponížení pak samozřejmě způsobí stud se se svým prožitkem svěřovat neznámé osobě, pocit zhnusení nad sebou samou a následně trauma promítající se do celého života, zejména do partnerského vztahu.

Všechny tři ženy popsaly mechanismus mašinerie, jež se po oznámení trestného činu rozjela. Výslech trvající mnoho hodin, opakované otázky, u nichž byla snaha „nachytat“ poškozenou na rozpor v její výpovědi a tak zpochybnit celou událost, gynekologické vyšetření, psychologické vyšetření a další šetření soudním znalcem. Tragický nedostatek vyšetřovatelů, kteří by měli alespoň základní zkušenost s výslechem. Podobný stav byl i u soudu, kde bylo opět nutné, aby žena opakovaně popsala svůj „zážitek“, a to přes existenci natočeného záznamu její výpovědi u vyšetřovatele.

Nelze se tedy divit, že při vědomí těchto procedur je zmíněných 5 % oznámení vysoce pravděpodobné. Snaha společnosti o viktimizaci poškozené ženy je u nás stále velmi silná, jak koneckonců zmínil i další psycholog v daném pořadu. Soudce v rozsudku většinou zmíní, že násilník je přeci dobře situovaný, má rodinu, o kterou se vzorně stará, nikdy neměl problém se zákonem, a proč jej tedy společensky likvidovat. Značné procento prokázaných znásilnění končí proto podmíněným trestem, což je pro poškozenou ženu dalším traumatem a pro společnost signál, že se vlastně zase tolik neděje. Vždyť to na té ženské přeci není vůbec vidět….

Je samozřejmě nutné vyšetření každého případu k vyloučení účelového oznámení. K tomu je však třeba, aby se žena, jež se obrací na Policii ČR, setkala se zkušeným vyšetřovatelem, jenž je patřičně vzdělán v dané problematice a má s touto trestnou činností zkušenosti. Erudovaný psycholog jistě rychle zjistí, zda jde o skutečné trauma, nebo jen o snahu se pomstít či očernit nevinnou oběť.

Podobný pořad považuji za velmi potřebný a je škoda, že byl „uklizen“ až na pozdější večerní hodinu.