Ukončení výdeje náhradních pozemků na restituce má logiku

Ministerstvem zemědělství připravované novely zákonů o Státním pozemkovém úřadu a zákona o půdě mají jedinou chybu – totiž, že novelizace, které jsou v nich navrhovány, měly být v platnosti již alespoň pět let, ne-li déle. Je nicméně velkým pozitivem, že se k nim alespoň nyní někdo odhodlal.

Emoce vzbuzuje především takzvaná definitivní restituční tečka, což je v praxi ukončení výdeje náhradních pozemků na zemědělské restituce v případě, že nebylo možno v minulosti restituentům (tzv. oprávněným osobám) možné vydat ty pozemky, na které měli nárok, neboť jim byly zestátněny. K tomu je nutné připomenout, že stát, nyní tedy Státní pozemkový úřad (SPÚ), už léta vhodné náhradní pozemky nemá, protože v minulosti prodal více půdy, než bylo záhodno. K dispozici má v současné době dokonce méně pozemků, než kolik by jich potřeboval jak k naplnění požadavků jednotlivých resortů na jejich strategické záměry (například pro ministerstvo životního prostředí na ochranu přírody a krajiny), tak pro sumář stále ještě nedořešených zemědělských restitucí. Navíc – což se příliš neví - měl každý z restituentů minimálně jednou v minulosti možnost nějaký náhradní pozemek z nabídky tehdejšího Pozemkového fondu ČR (PF) „ vzít“, nicméně mnozí tak neučinili, a to ryze z praktických důvodů – nabízené pozemky pro ně nebyly příliš lukrativní a často se nacházely v naprosto jiném území, než ve kterém příslušná oprávněná osoba bydlela. Výsledkem je stav, kdy SPÚ sice nadále zbytky pozemků ve své správě nabízí, ale téměř nikdo o ně nestojí.

Také je třeba zmínit, že proces výdeje pozemků trvá už 25 let, což mimo jiné komplikuje celou řadu rozvojových plánů obcí, měst, regionů a krajů, protože u části pozemků se neví, komu vlastně budou říkat „pane“. Tuto nejistotu je doslova ve veřejném zájmu na místě ukončit, zvláště za situace, kdy lze – alespoň ze zkušeností z „operativy“ našich soudů - dedukovat, že tisíce jiných hektarů půdy a lesů budou minimálně dalších deset let předmětem soudních sporů v procesu takzvaných církevních restitucí. Mít najednou „otevřených“ tolik hektarů půdy s nejistým vlastnickým právem jistě příliš strategické není.

Jak přitom ministerstvo zemědělství avizovalo, ukončení výdeje náhradních pozemků neznamená, že by restituenti nedostali nic. Dostanou však „jen“ peníze, přičemž vždy má jít o finanční náhradu v cenách z počátku devadesátých let, kdy byl proces zemědělských restitucí zahájen. Na tyto účely počítá ministerstvo s částkou zhruba půl miliardy korun, řada restituentů ale při výměře nárokovaných pozemků získá jako finanční náhradu peníze v sumě kolem 1000 korun, což se jim nepochybně zdá velmi málo. A to je druhá emoce, která se zvedá v souvislosti s novelizacemi zmiňovaných zákonů. Mnozí, a zejména ony oprávněné osoby (restituenti), se domnívají, že by měli jako odškodnění získat vyšší částky, minimálně povýšené o něco jako „inflační doložku“, protože ceny půdy za poslední čtvrtstoletí v naší zemi několikanásobně vzrostly.

I když je to zřejmě pro někoho kacířské, bylo by vhodné vědět, že restituční zákony žádnou inflační doložku neobsahovaly, i proto, že se předpokládal mnohem rychlejší průběh restitučního procesu. Také je ale vhodné vědět, že finanční náhrady, ve stejných původních cenách pozemků z počátku 90. let, stát již řadě restituentů vyplatil. Pokud by se tedy rozhodl vyplatit těm zbývajícím vyšší odškodnění, bylo by to nespravedlivé vůči těm, kteří již takto odškodněni byli, a fakticky by šlo o jistý princip retroaktivity. Současná situace je tak určitým potvrzením přísloví, podle kterého „kdo zaváhá, nežere“. Slušněji řečeno, kdo čekal na nějaké výhodnější podmínky, musí nést svou vlastní odpovědnost za své vlastní rozhodnutí.

Na druhou stranu je skutečností, že se definitivním ukončením výdeje náhradních pozemků pro zbylé restituenty situace změní – už totiž nebudou mít na výběr. Je to určitě otázka pro právníky, zdali takový stav nezakládá důvod pro adekvátní změnu restitučních pravidel. Jak ale již bylo řečeno, „valorizovat“ by se pak ale možná mohly i finanční náhrady, které byly vyplaceny v minulosti, což by vzbudilo zase další emoce a reakce. Navíc je zřejmé, že k nějaké vyšší kompenzaci nebude dostatek politické vůle.

Kdo si tedy nestihne zhruba do konce letošního roku „vybrat“ z již mnohonásobně přebraných pozemků, bude mít smůlu – ale svým způsobem to je spravedlivé. Nekonečno sice prý alespoň v matematice existuje, ale jinak jde o virtuální pojem. Navíc – při obrovské roztříštěnosti mikrovlastníků mikropozemků v ČR (což je protipólem makronájemců makropozemků) se pořádně nedají ani dělat pozemkové úpravy jako jedna z cest, kromě zpřístupnění nepřístupných pozemků, v prevenci povodní a sucha. Takže – předkládaná restituční tečka je v zásadě O.K.