PRÁVO: Prezidentova milost jako zrcadlo
Předpokládám, že rozhodnutí pana prezidenta oživí debatu mezi odborníky z oboru trestního práva i mezi laickou veřejností o hranicích přípustnosti použití zbraně při obraně majetku, zdraví či lidského života. A poslouží jako zrcadlo, na jehož pozadí se budou odrážet rozhodnutí učiněná v jiných srovnatelných případech. Přístup orgánů činných v trestním řízení má v této věci do jednotnosti velmi daleko.
Rozhodnutí pana prezidenta je velmi vzdálené běžné praxi orgánů činných v trestním řízení a liší se i od jeho pohledu na jiné předložené žádosti o milost. Nemá ale smysl se nad tím zamýšlet, protože prezident není orgán činný v trestním řízení, není vázán trestněprávními předpisy, při svém rozhodování bere v úvahu okolnosti, které v trestním řízení nemusejí hrát žádnou roli, a konečně jeho důvody pro omilostnění neznáme.
Nicméně srovnávání s jinými případy se nelze vyhnout. Tak například policie nepodala návrh na obžalování majitele prodejny, který při obraně svého majetku a ve strachu o život zastřelil dva lupiče, ozbrojené pistolemi. Prodejna byla přepadena celkem třikrát různými pachateli, přičemž přepadení probíhalo vždy podle velmi podobného scénáře: až to působí dojmem, že režisér přepadení zůstal skryt za zády přímých pachatelů. Zastřelením pachatelů poslední loupeže šňůra skončila. Odsouzen byl pouze jeden ze dvou domnělých pachatelů druhé loupeže, o to teprve poté, když po třech zprošťujících rozsudcích odvolací soud odebral věc zákonnému soudci a jeho nástupce se podvolil jeho právnímu názoru. Osobně jsem přesvědčen, že byl odsouzen nepravý člověk.
Naproti tomu byl odsouzen k desetiletému trestu za vraždu opilý muž, jenž použil ke své obraně kapesní nůž poté, kdy byl sražen k zemi úderem do hlavy teleskopickým obuškem. Jeho obětí byl mezinárodní mistr bojových umění, vyzbrojený dvěma teleskopickými obušky. Útok obuškem byl soudem uznán za přiměřenou odvetu za kopnutí do auta, zaparkovaného na zebra přechodu. Poškozený se podle soudu nacházel v postavení nutné obrany. Pachatel ho zřejmě kopnutím do blatníku auta ohrozil na zdraví a životě. Kombinace alkoholu a otřesu mozku po úderu teleskopickým obuškem určitě snížily příčetnost „vraha“: od raněné oběti neutekl, naopak přivedl na místo činu policisty a při následných výsleších se podivoval, kde se tam najednou vzali. Žádost obhajoby o uložení trestu pod spodní hranicí sazby odvolací soud odmítl s tím, že na odsouzeném není nikdo závislý obživou. Ve spisu bylo založeno lékařské potvrzení o vysokém stupni těhotenství družky odsouzeného a rodný list dítěte, narozeného krátce před odvolacím řízením.
Na pozadí omilostnění Karla Bašty považuji za kuriózní odsouzení muže, který na obranu svého soukromí a práva na pokojné užívání majetku střílel z pistole do vzduchu. Dostal za to dva a půl roku s podmíněným odkladem na tři roky. Soud byl na něj přísnější než např. na pražského radního Martina Langmajera, jenž byl odsouzen za dopravní nehodu s následkem smrti. Jeho rozsudek ale nakonec Nejvyšší soud ČR zrušil z podnětu stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti.
Skutkový děj se odehrál ve vrcholném létě na zahradě v uzavřeném prostoru soukromé usedlosti, obestavěném ze čtyř stran stavbami. Jedna ze staveb patří sousedům, stejně jako 1,3 m široký pruh pozemku kolem ní, po němž probíhá odvodňovací příkop. Hranice mezi pozemky obou vlastníků není viditelně vyznačena, ale na straně majitele usedlosti je kolem ní vysazeno několik ovocných stromů. Jejich větve přesahovaly přes hranice pozemků a částečně se dotýkaly střechy stodoly. Přehlednost terénu zahrady výrazně snižují vysázené keře a stromy.
Součástí letního způsobu života rodiny majitele usedlosti, tedy odsouzeného, je užívání zahrady jako součásti obytného prostoru.
Vztahy mezi sousedy komplikovala rozdílnost názorů na rozsah práva na vstup do zahrady a na nezbytnost okamžitého odstranění větví, přesahujících hranice pozemků, které uplatňoval majitel úzkého pruhu půdy lemujího stodolu. Odsouzený vnímal způsob a rozsah, v němž se soused domáhal vstupu na zahradu, jako narušování svého soukromí. Vztahy mezi sousedy byly špatné. Družka odsouzeného se cítila až ohrožována.
V kritický den se odsouzený vrátil z dovolené a zjistil, že poškozený vnikl na zahradu a zdecimoval stromy, lemující odvodňovací příkop. Podal na něj oznámení policii. Policisté si souseda odvezli k podání vysvětlení, ale věc odložili s tím, že se vlastně nic nestalo. Tuto předehru k souzenému incidentu žalobce zamlčel a soud se jí nezabýval, i když z výpovědí obžalovaného, jeho družky a částečně i poškozeného je zřejmé, že k ní došlo. Svědeckou výpověď družky odsouzeného soud vyloučil jako nevěrohodnou, ačkoli současně uznal věrohodnost výpovědí všech členů rodiny poškozeného.
Po návratu z policejní služebny soused přišel do zahrady, přiblížil se k družce odsouzeného, která seděla na terase, a začal jí nadávat. Z protokolu o ohledání místa činu lze vyčíst, že při tom přešel ze svého pruhu do hloubky pozemku majitele usedlosti. Odsouzený jej vyzval k opuštění zahrady, a když neuposlechl, vystřelil čtyřikrát do vzduchu z legálně držené pistole. Kromě dvou členů rodiny odsouzeného měli být svědky události také dva členové rodiny poškozeného. Není ale jisté, zda přes keře a stromy mohli na místo činu vidět.
Případ vyšetřovala policie, přivolaná oběma účastníky konfliktu. Prvotní úkony provedl bývalý kapitán StB, sloužící v souladu se zákonem (!) dosud u PČR. Věc kvalifikoval jako pokus o vraždu. Kriminální služba pak ale věc vyšetřovala jako podezření z trestného činu vydírání a výtržnictví. Žalobu podal jeden ze státních zástupců, uvedených v „Pospíšilových seznamech“ bývalých členů KSČ, bývalý vyšetřovatel krajské prokuratury protiprávního režimu.
Ani žalobce, ani soud se neseznámili se situací na místě činu. Požadavek obhajoby na provedení rekontrukce odmítli, ač byla nezbytná pro posouzení, zda členové rodiny poškozeného mohli vidět na místo činu, a také pro přesné určení místa, na kterém se účastníci děje nacházeli v době střelby. Nadřadili právo poškozeného na vstup do zahrady za účelem údržby vodoteče a na odstranění přesahujících větví nad právo odsouzeného a jeho rodiny na soukromí a pokojné užívání majetku. Vůbec nedbali skutečnosti, že neexistuje žádný naléhavý důvod pro odstranění větví na vrcholu vegetačního období. Nesprávně „zjistili“, že poškozený se v době incidentu nacházel na svém pruhu pozemku. Podle názoru soudu měla družka odsouzeného reagovat na nadávky poškozeného útěkem do domu.
Odsouzený si stěžoval na postup orgánů přípravného řízení Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, které jeho stížnost vyhodnotilo jako podnět ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Jiří Pospíšil ale neshledal důvod k jejímu podání.
Podle mého úsudku jsou rozhodnutí pana prezidenta omilostnit Karla Baštu a pana ministra nezastat se odsouzeného „střelce“ v přímém protikladu. Oba odsouzení hájili svá ústavní práva. Karel Bašta přitom způsobil těžkou újmu na zdraví, odsouzený „střelec“ kromě úleku žádnou škodu.
Společné mají obě rozhodnutí jedno: oba ústavní činitelé mají právo takto rozhodnout a proti jejich rozhodnutím nelze uplatnit žádný opravný prostředek. Rozdílná jsou ovšem kriteria, jež by mohla uplatnit při posuzování jejich rozhodnutí veřejnost. Prezident republiky není vázán ve svém rozhodování vůbec ničím kromě svého svědomí a ohledu na dobré mravy. Udělením milosti ale přímo mění rozhodnutí moci soudní. Ministr spravedlnosti by navíc proti němu neměl být netečný k podezření, že odsouzený je možná rozsudkem krácen v ústavních právech na ochranu soukromí a pokojného užívání majetku. Měl by si všimnout i nedůslednosti zúčastněných orgánů při aplikaci ustanovení trestního řádu o shromažďování důkazů a jejich vyhodnocení. Předáním věci k přezkoumání Nejvyšším soudem ČR by dosáhl ověření spravedlivosti rozsudků obecných soudů, aniž by sám zasáhl do rozhodování moci soudní. Na pozadí udělení milosti Karlu Baštovi se jeho rozhodnutí ve věci odsouzeného „střelce“ jeví jako nemístně zdrženlivé, ne-li jako necitlivé k ústavněprávním základům trestního řízení.
