Táhne se již tři čtvrtě roku. Pro některé je místopředseda vlády Jiří Čunek příkladem člověka s hroší kůží, v Literárních novinách jsem se dokonce setkal s přídavným jménem "čunkoidní". Jsou lidé, kteří neváhají Jiřího Čunka označit jako fašistu.

Jsem členem Lidové strany a byl jsem silně skeptický, když bylo zvolení Jiřího Čunka do čela strany drtivou většinou nadšeně přijato (přinejmenším v Praze). Dával jsem to tehdy dosti hlasitě najevo. Upozorňoval jsem již před volbou, že prakticky neznáme názory pana Čunka na cokoli - s výjimkou řešení romské otázky ve Vsetíně. Z tohoto řešení jsem měl smíšené pocity.

Považuji za nutné to uvést, aby bylo jasné, že nejsem žádným nadšeným fandou lidoveckého předsedy. Musím se ovšem přiznat, že v průběhu posledních měsíců jsem mu začal držet palce a doufám, že se ze své šlamastyky vyseká a že se nakonec prokáže jeho nevina v kauze údajné korupce na Vsetíně.

Vzpomínám, jak jsme za vlády komunismu četli v novinách mezi řádky. Jak jsme si všímali nejen toho, co v novinách bylo, ale i toho, co tam nebylo - což bylo někdy dokonce výmluvnější. Po sametové revoluci jsem si brzy zvykl na mnohem jednodušší čtení denního tisku. Ne že bych baštil i s navijákem, co se všechno v novinách píše, nicméně nepředpokládal jsem, že by se nějaké téma prezentovalo dlouhodobě v zmanipulované podobě.

Rovněž mi nejsou vlastní různé teorie spiknutí a v některých článcích jsem poukazoval na to, že tyto teorie v naší zemi stále nemístně bují. Nyní jsem ovšem sám pojal podezření, že v kauze Čunek máme činit s jakýmsi spiknutím. Kdyby nebylo nedávné zprávy o tom, že policisté, soudní znalkyně a paní Urbanová, zřejmě klíčová svědkyně proti panu Čunkovi, se domlouvali na znění výpovědí této svědkyně, neodvážil bych se tento článek napsat. Na kauze Čunek mi mnoho, přemnoho věcí připadalo divných.

Divné bylo to, že poměrně stará záležitost vyplavala na povrch ve chvíli, kdy Jiří Čunek vstoupil do vysoké politiky.

Divná mi byla snaha novinářů dokázat, že Jiří Čunek si odporuje v odpovědích na otázky kolem svých financí. Námitka, že pokaždé říká něco jiného, dle mého názoru neobstojí. Jednak mu byla pokaždé kladena poněkud jiná otázka, jednak jsem si dokázal všechny Čunkovy výpovědi, které jsem stačil vysledovat, poskládat způsobem, který mi dával věrohodný výsledek. To samozřejmě nedokazuje, že pan Čunek nelhal. Mně to ale dokázalo, že lhát nemusel.

Divné mi bylo dávkování různých podezření. Vždycky, když kauza trochu utichla, objevilo se něco nového - třeba chalupa v Jeseníkách. To samo o sobě nemusí nic znamenat - investigativní novináři mohou při šťourání na ledacos postupně přicházet. Přesto jsem měl dosti silný dojem, že se někdo snaží, aby se kauza zase trochu přiživila. Jinými slovy, přiložil další polínko do ohně pod kotlem, v němž se pan Čunek smaží.

Přiznám se, že jsem také ovlivněn sedmadvacetiletou zkušeností pastora. Celou tu dobu jsem se intenzivně stýkal s nejrůznějšími lidmi. Rozhodně netvrdím, že by mne nikdo nemohl ošálit nebo obalamutit. Někteří lidé jsou dokonalí herci. Nicméně když jsem hovořil s lidmi, kteří Čunka znají, když jsem četl interview v magazínech jemu spíše nepřátelských a viděl, jaký vztah mají k panu Čunkovi jeho děti, jeho manželka, jeho příbuzní, připadalo mi stále méně pravděpodobné, že by mohlo jít o korupčníka.

Osobně jsem se setkal s panem Čunkem jen jednou, když zavítal do galerie Langhans mezi romské a lidskoprávní aktivisty, tedy do společnosti, která mu byla více než nenakloněna. Je to nesporně člověk chytrý a schopný. Potřeboval bych opravdu hodně silnou víru, abych mohl uvěřit, že takový člověk před svou sekretářkou přijme půlmilionový úplatek a ještě se jí s tím pochlubí. Nezlobte se, tady něco nehraje.

Když jsem se pak dověděl, že na kauze Čunek pracují stejní lidé, kteří podali přinejmenším pozoruhodný výkon v kauze Hučín, nabyl můj neklid již kolosálních rozměrů. Přiznám se, že zpráva o domlouvání se policistů s hlavní svědkyní mě už rozhodně nepřekvapilo.

Buď je to všechno náhoda, nebo tu někdo hraje jakousi podivnou hru. A tak se nyní začínám zabývat tím, co jsem ještě před nedávnem odsuzoval: rozvíjím teorii spiknutí.

Ale vlastně nic nevím. Celé to může být namířeno jen proti Jiřímu Čunkovi osobně. Celá kauza ale musela být dle mého názoru dosti nákladná - kdo by chtěl vydávat těžké peníze za mediální agenturu, která by rozjela takovouto kampaň? Proč by někdo Čunka tolik nenáviděl?

Slyšel jsem jinou teorii. Určité kruhy v ČSSD a v ODS by rády zavedly politický model dvou stran. Bylo by to prý jednodušší - obě tyto strany se dobře znají, výnosy z korupce už by si nějak rozdělily a zvenčí by jim do toho nikdo nekafral. Ano, vím, že věci nejsou jednoduché a rozhodně nepodezírám všechny členy našich dvou největších politických stran, že by si něco takového přáli. Určitě by si to nepřála třeba taková Petra Buzková. Ale co ti, kdo proti ní rozjížděli akci "Olovo"? Že by měli problém (morální či intelektuální) vymyslet něco na takového Čunka? (Neříkám, že to byli titíž lidé, jde mi o typ lidí, nikoli o konkrétní jednotlivce.) Nedovedu si představit, že by o něco takového usiloval třeba ministr Petr Nečas, ovšem v ODS jsou i lidé všelijací - třeba na Praze 5 (nechci jmenovat) - a u takových si to už dovedu představit docela dobře.

Jsem silně, až bigotně věřící člověk, a tak jsem se začal modlit, aby se pravda ukázala. Když jsem se dověděl o e-mailové korespondenci s paní Urbanovou a když ona existenci této korespondence nepřímo potvrdila, řekl jsem "Aha" a poděkoval Pánu za vyslyšenou modlitbu.