Andrej Januarjevič Vyšinskij, prokurátor ve stalinských politických procesech, pozdější sovětský ministr zahraničí, prosazoval právní teorii, že doznání obžalovaného je korunním důkazem. Za její obhajobu získal státní cenu. Jeho zásluhou vzrostla cena doznání natolik, že se honba za ním stala omluvou mučení při výsleších.

Teorie demokratického trestního práva ovšem doznání jako jediný důkaz za dostatečný neuznává. Násilí při jeho vymáhání pak nejenže postrádá smysl, ale zejména je protiprávní. To je ovšem opět jen teorie, která neplatí vždy a všude. V praxi tu a tam narazíme na rozsudky postavené pouze na doznání a téměř ve všech zveřejněných případech dodatečného prokázání neviny odsouzených se setkáme se zprávou o použití násilí různé intenzity, od vyčerpávajícího mnohahodinového psychického vydírání až po bití vyslýchaných. Jde o ojedinělé případy, ale i ty jsou ošklivou skvrnou na štítě státu, který se chlubí svou civilizační vyspělostí.

Začíná to již při zadržování podezřelých či při předvádění obviněných před soud. Staří soudci vzpomínají na doby, kdy eskorta před ně přiváděla obviněného za rukáv. Sám pamatuji výjimečnost používání tzv. „medvědů“ - jen při eskortování zvlášť nebezpečných násilníků. Dnes jsme došli tak daleko, že policisté mohou považovat za nezbytné nasadit „medvědy“ ženě podezřelé z nenásilné trestné činnosti, kvůli jejíž útlé postavě museli do opasku přivrtat dírku. Aby z toho měli větší potěšení, vedou ji pak uličkou spolupracovníků, které pod nějakou záminkou vyhnali z kanceláří. Není to ostatně ojedinělý případ: přestože od uvalení vazby na Janu Nagyovou-Nečasovou uplynul již více než rok, stále se občas můžeme kochat pohledem, jak ji eskorta vede jako dobytče. Opakované vysílání těchto záběrů již ovšem není vinou eskortující složky, ale barbarství televizních redakcí, jimž jejich nechutnost stále ještě nedochází.

Stížnosti na násilí při zadržování jsou zbytečné, ať se stěžovatel obrátí na státní zastupitelství nebo na GIBS - vždy se najde důvod k ospravedlnění nepřístojností.

Někdy není zřejmé, proč policie dává přednost teatrálnímu zatýkání „na ulici“ s použitím zakuklenců, zbraní a surového nakládání s podezřelým před jeho předvoláním k podání vysvětlení na služebně a jeho civilizovaným zadržením při této příležitosti. Pochopitelný je takový postup u podezřelých, u nichž lze počítat s možností ozbrojeného odporu, nebo je-li nezbytné předejít současným zadržením více osob jejich vzájemnému varování. Násilím se ale plýtvá i proti evidentně bezbranným jedincům, kteří nemají spolupachatele.

V protokolech z hlavního líčení můžeme číst velmi drastické popisy zacházení s obviněnými při zadržení a po něm, zvláště v případě násilných trestných činů. Obvinění se často rozpovídají, protože vědí, že bezprostředně před soudem je nikdo fyzicky nenapadne, a je to poslední příležitost před vynesením rozsudku, jak se zbavit násilím vynuceného doznání jako důkazu. Zdá se, že policejní rutina nepřihlíží k rozdílnosti povah zadržovaných, ale pouze k druhu trestné činnosti, takže špatného zacházení se může preventivně dostat i jinak slušným lidem.

Stane se, že svědky nepřiměřeného zásahu se stanou „nepovolaní“ lidé, s jejichž přítomností se nepočítalo, ale kvůli jejich autoritě v místě nelze jejich svědectví prostě přejít mlčením. Například v jistém případu policisté v přítomnosti starosty a dalších občanů přinutili podezřelého hrozbou zbraní, aby si lehl na zem s roztaženýma rukama a nohama. Pak dostal „na uvítanou“ pěstí do břicha a kopanec mezi nohy. Nezbylo než mu pak z hygienických důvodů umožnit převlečení do „eráru“. Soud nemůže s ohledem na svědky přejít událost mlčením. Ale zpravidla nachází pro policisty omluvu: „… soud se značnou dávkou opatrnosti konstatuje, že by možná bylo na místě polemizovat se způsobem zákroku vůči obžalovanému… Je třeba si však uvědomit, že zásahové jednotky policie, které uvedené zákroky provádějí, mají vědomost o tom, že mají zadržet podezřelého z vraždy, který již jenom tím může být velmi nebezpečný. Především této skutečnosti odpovídá razance zákroku.“ Obžalovaný, k němuž se citát vztahuje, byl méně nebezpečný než soudce, který schválil policejní surovost.

Z výpovědí odsouzených, jejichž nevina byla dodatečně prokázána odhalením skutečného pachatele, se někdy dovídáme, že po výše popsaném „uvítání“ následuje dlouhé, někdy i několikahodinové „vytěžování“, při němž se k „vyměknutí“ podezřelého používají nejrůznější metody. Jejich společným prvkem bývá střídání většího počtu policistů, z nichž jedni jsou „zlí“, jiní „hodní“. Nástroje „vyměkčování“ jsou různé. Na ženy lze tlačit hrozbou odebrání dítěte. Účinné jsou sliby neuvalení vazby nebo zajištění nízkého podmíněného trestu, na které se po doznání okamžitě zapomene, nebo naopak hrozby „hozením“ závažného obvinění na vyslýchaného, pokud výpovědí nepřenese podezření na jinou, zpravidla policisty označenou osobu. V poslední době přichází do obliby „rozhození“ podezřelého fyziodetekčním vyšetřením (vyšetřením na detektoru lži), které sice samo o sobě jako důkaz neslouží, ale může oslabit psychickou odolnost zmateného vyšetřovaného navozením pocitů strachu a nejistoty. Účinným nástrojem je sama délka „vytěžování“: vyčerpaný vyslýchaný se nakonec přizná třeba i k tomu, že zabil čertovu babičku, jen aby měl konečně pokoj. Posléze v některých případech dojde na přímé fyzické násilí. Teprve řádně „připravený“ podezřelý pak jde k výslechu za přítomnosti obhájce a někdy i dalších úředních osob. Při výpovědi se se samozřejmě drží „doporučení“ z předešlé „masáže“.

Prokázat nezákonné nakládání s podezřelým je pro GIBS téměř nemožné. Obvykle nastává důkazní situace „tvrzení proti tvrzení“, v které nezbývá než se přiklonit na stranu policistů (i na ně se vztahuje presumpce neviny). Příslušníky GIBS z toho hlava nikdy nebolí, poněvadž jde vesměs o bývalé policisty, jimž jsou jejich hřešící bývalí kolegové bližší než „civilní“ stěžovatelé.

Uvedené nepravosti snižují právní jistoty obviněných. Byť jsou ojedinělé, jejich podceňování není na místě, naopak je třeba je potírat. V tomto ohledu selhávají státní zástupci a soudy, kteří ve vzácné shodě obhajují věrohodnost doznání, jež je v dané věci jediným podstatným důkazem, a bagatelizují nebo zcela přehlížejí poznatky, jež vedou k podezření, že bylo získáno nezákonným způsobem. Alibisticky dají přednost prvostupňovému usnesení GIBS o odložení prověřování podezření proti policistům před důkazy, které vyplynuly na povrch při hlavním líčení. K takovému jednání mají naštěstí sklon jen někteří státní zástupci a soudci, narušení jedinci, kteří si odsuzováním za každou cenu patrně hojí nějaké komplexy. Současné poměry ve státním zastupitelství a justici v podstatě neumožňují svléci je z taláru, ač jsou veřejným nebezpečím.