Paragrafy o hanobení (§355) a podněcování k nenávisti (§356) se nám zřejmě rozšíří o další skupiny osob, které budou těmito paragrafy chráněny.

Co mě na tom zaráží je, že se velmi podrobně zpřesňují - ale i zobecňují, a tudíž rozšiřují - skupiny osob, které mají být takto chráněny. Zejména přidání skupin patřících do stejné třídy, tj. lidí se stejným životním stylem, aniž je tento styl přesněji definován.

Od ideových autorů je to jistě dobrá palebná příprava s důsledky, které si dnes asi ještě neumíme představit. (Nezaměstnaný křičí „Vysokoškoláci jsou ...., pošlete je všechny do...“)

Ale o tom jsem až tak nechtěl psát. Podstatnější je otázka, jak je to s hanobením či nenávistí podle těchto paragrafů konkrétně a jaký to má vztah a vliv na svobodu projevu a možnost legální diskuse jevů, které jsou pro jednoho negativní, ale někdo jiný by se jejich kritikou mohl cítit hanoben či měl pocit, že je proti němu šířena nenávist.

Hanobení je to, že o nějaké lidské bytosti či jejich skupině prohlásím, že je zavrženíhodná (např. „Skřeti jsou horší než prasata“).

Podněcuji k nenávisti tehdy, když ostatní nabádám , aby danou bytost nenáviděli (např „Základní povinností každého skřeta je nenávidět trpaslíky!)

Naštěstí není přímo v zákoníku zakázána osobní nenávist („Žloděj, žloděj, žloděj! Pytlík! Nenávidíme ho, nenávidíme ho až na věky!“).

Dejme tomu, že jsem trpaslík a skřeti mi zabili a snědli bratra. Prý proto, že trpaslíci jsou pro skřety pochoutka.

Podle zákona mohu říkat „Nenávidím skřety“.

Podle zákona nesmím říci „Skřeti jsou nelidské stvůry“. Zdali se o hanobení opravdu jedná, záleží na subjektivním posouzení označené skupiny. Skřet to může dokonce považovat za vyznamenání. Což mi nepřipadá jako nestranný a objektivní paragraf.

Podle zákona nesmím říci „Nemějte se skřety slitování, zažeňte je do jejich doupat“. Je to zasévání kolektivní viny.

Co tedy mohu dělat, abych si nepřipadal jako pes zahnaný do kouta?

Mohu požadovat, aby byl vrah mého bratra nalezen, souzen a odsouzen (§ 140 Vražda). OK. Aspoň na tom se naše demokracie ještě shodne.

Mohu (naštěstí dnes zatím ještě svobodně) veřejně poukazovat na zvrácenost skřetího zvyku, že trpaslíci jsou pochoutkou. Musím si dát ale velký pozor na to, abych netvrdil, že to je zvyk skřetí. To by bylo kolektivní obviňování chudáčků skřetů. Vždyť se najde mnoho takových, kteří si svého trpaslíka ještě neulovili.

Mohu ukazovat na statistických datech rozdělených dle ras Středozemě, že zvyk „trpaslíci jsou pochoutka“, jehož praktickým naplněním je trestný čin vraždy, je doménou rasy, kterou jsem označil za skřety? (Například 80 % vražd spáchají skřeti na trpaslících, 10 % skřeti na skřetech, 7 % trpaslíci na skřetech a 3 % trpaslíci na trpaslících.)

Dle zákona by to mělo být legální a tvrdím, že pro poctivou práci při potírání zločinů vraždy je to dokonce nezbytné. Dokonce to vidím jako nezbytný způsob, jak efektivně proti pachatelům bojovat.

Logickým závěrem z této statistiky je však poznatek, že bude nutno tento zvyk skřety odnaučit. A už slyším zástupce skřetů, jak volají: „Tento zvyk – pojídání trpaslíků - je základním kulturním dědictvím naší rasy.“

Co s tím? Nevidím moc jiných možností, než je to opravdu odnaučit (metodou cukru i biče, pokud se nechají) nebo jim doporučit (spíš bičem než cukrem), aby si odešli do nějaké jiné části Středozemě. Nebo se může stát, že bude v jejich prospěch „demokraticky“ změněn paragraf o vraždě na „Kdo jiného úmyslně usmrtí, kromě případu, že to odpovídá skřetím zvykům, bude odsouzen...“

A pozor! Radši moc nemluvte o tom, že když skřetí babička vypráví svým skřetím vnoučátkům o statečných předcích a dnešních válečnících a o starých dobrých skřetích zvycích, tak se jedná o platné trestné činy Podněcování k trestnému činu (§ 364) a Schvalování trestného činu (§ 365)

Abyste nešířili nenávist (proti těm, kteří vás stejně nenávidí, ale nedělají si s tím hlavu).

Jak vidno, v článku je použita substituce postav ze Středozemě pana J.R. Tolkiena. Tímto mu vzdávám dík za jeho dílo. Citlivý čtenář jistě najde pro analogie vlastní příklady doplnění jak jednotlivých skupin osob, tak jednotlivých činů.