Snad každý, kdo si před jednadvaceti lety nabytých práv a svobod skutečně váží, hledá odpověď na tyto dvě otázky: Proč nejsou všechny dosavadní přísliby a mezinárodní úmluvy uzavřené v zájmu ochrany dekretů prezidenta Edvarda Beneše z roku 1945 dostačující? Je vyjmutí Listiny základních práv a svobod z Lisabonské smlouvy opravdu nutné a chceme to vůbec?

Pokusme se najít možné důvody, které prezidenta republiky k prosazení této výjimky vedly.

V současné době má Evropská unie dost starostí s ekonomicky nespolehlivými členy a dá se předpokládat, že kvůli nutnému dodatku se bude Lisabonské smlouva brzy znovu otevírat. Tento akt jistě bude zároveň příležitostí k začlenění české výjimky do této smlouvy, a proto určitě není předčasné zamyslet se nad pravděpodobným motivem jejího vynucení.

Politici a především ekonomové byli v devadesátých letech tak zahleděni do svých představ o privatizaci, že si z tzv. Benešových dekretů uvědomovali pouze dekret o odsunu německého obyvatelstva a konfiskaci jejich majetku. Proto se všechny mezinárodní úmluvy na ochranu dekretů točí pouze okolo tohoto problému. Ony však mimo jiné uzákonily i přechod konfiskovaného majetku do vlastnictví spolehlivých českých občanů. Ten ale nebyl po únoru 1948 komunistickým režimem respektován, přičemž dokazatelně docházelo k podvodům a okradení vlastních občanů. Občanů, kteří na výzvu poválečné vlády opustili své dosavadní existence a přišli osídlit vylidněné pohraničí. Zde bezpochyby došlo k porušení minimálně jednoho ze zákonů, které dnes nazýváme Benešovými dekrety.

Když si tuto skutečnost uvědomíme, potom musí být každému jasné, že pokud stát a jeho soudy nezajistily nápravu uvedeného porušení daných zákonů, nemůže se sám tento stát věrohodně a hlavně účinně domáhat jejich nenapadnutelnosti. Jestliže tak činí i přesto, logicky nejsou pro signatáře dohodnuté body v úmluvách nutně závazné. Není právě tento fakt odpovědí na jednu z položených otázek?

V každém případě polistopadový stát ve věci ochrany tak důležitých zákonů nesplnil své domácí úkoly a nyní se prosazením výjimky snaží svou nedůslednost spláchnout způsobem, který však už není fokusován pouze na tyto dekrety, ale dotkne se nás všech. Politici mohou tisíckrát opakovat, že po ratifikaci výjimky zůstanou základní lidská práva a svobody pro občany České republiky předchozími mezinárodními smlouvami dostatečně zajištěny. Všichni víme, že každá výjimka dává prostor k účelovému výkladu právních předpisů, a proto lze plánovanou výjimku z Lisabonské smlouvy pod záminkou ochrany Benešových dekretů považovat za pokus, společně s poválečnými zákony, eliminovat též následky vlastní nedůslednosti, včetně následků všech budoucích pochybení současného státu. Ten totiž po ratifikaci výjimky bude moci sám a pohodlně rozhodovat o tom, kdy a komu lidská práva přizná, či naopak odepře, což otevírá dveře tolik kritizovanému a přesto všudypřítomnému protekcionalizmu a korupci.

Z uvedených důvodů nelze vyloučit, že výjimka bude spíše znamenat částečný návrat do let 1975 – 1989, kdy Listina základních lidských práv a svobod platila jen pro někoho, než upřímně míněná ochrana pro Českou republiku důležitých zákonů, kterými Benešovy dekrety bezesporu jsou.

Odpověď na druhou otázku není vůbec jednoduchá, ale právě proto byl tento článek napsán.