29.6.2022 | Svátek má Petr, Pavel


PRÁVO: Domácí násilí a (ne)funkční právo v pandemii

20.4.2022

Dva roky v pandemii ukazují, že co se zprvu zdá jako krizová akutní situace, může také velmi rychle přerůst v trvalý stav. Co s námi existuje tak dlouho, už se stává normou. Jak tedy vypadá dnešní situace dnes? Co nám pandemie ukázala v rodině, v právu a ve společnosti? Co nového v oblasti domácího násilí?

Jsem rodinný advokát. Dívám se kolem sebe, mluvím s klienty, kolegy, spolupracovníky. Zdrojů a inspirace mám nepočítaně. V březnu 2020 jsme s kolegy z Unie rodinných advokátů založili Koroporadnu a během následujících 18 měsíců jsme spolu s týmem sedmi desítek spolupracovníků zodpověděli 15.000 dotazů mailem a 10.000 dotazů telefonicky. Vyslechli jsme tisíce příběhů, zaznamenali stovky problémů a zaregistrovali mnoho signálů, které se s postupně vyvíjejí v nemoci duše a společnosti. Některé problémy se daly vyřešit jednoduše radou, jiné jednorázovou nebo trvalejší terapií. Jiné příznaky se kumulovaly a dnes vybublávají a ukazují vážnější problémy, s nimiž poradit si nebude jednoduché. Průběžně jsme na ně upozorňovali. Vyzývali jsme vládu a odpovědné činitele, aby nedopustili uzavírání škol a separování seniorů, aby mysleli na nalomené duše. Někteří nám nevěřili, protože se naší problematice nevěnují. Jiní možná doufali v dobré konce. Dnes už vidíme následky, které bude společnost léčit dlouho a mnohé nevyléčí nikdy.

Násilí uzavřené za zdmi bytů

Domácí násilí je pojem velmi často zmiňovaný ve veřejném prostoru. V posledních deseti letech se z latentního tabu-tématu stalo téma číslo jedno, o němž už dozajista každý slyšel. Dnes už každý ví, že fyzicky týrat svého partnera, potomka, manžela, rodiče či jiného příslušníka domácnosti je nejen protiprávní, ale také nepřijatelné. Policisté, sociální pracovníci, soudci, státní zástupci i advokáti se školí, aby se orientovali v nových trendech, aby nestigmatizovali svým přístupem oběti, aby dokázali účinně pomoc. Novelizacemi zákona o obětech trestných činů[1] jsme dosáhli označení oběti domácího násilí za zvlášť zranitelnou oběť, jež má právo na účinnou pomoc, speciální zacházení a státem hrazeného advokáta. Přesto je léčba domácího násilí složitá a dlouhodobá, protože nejde jen o otázku právní, ale vztahovou. A jak chcete vyléčit nemocný vztah paragrafem, pokutou, podmínkou nebo výkonem trestu?

Legislativní základ je možná v pořádku, ale lidé kolem jsou jako ve všech oborech lidské činnosti různí a s odlišnou úrovní znalostí, dovedností a empatie přistupují k řešení jednotlivých případů.

Ke všemu tady poslední dva roky zuří pandemie, která mnohé násilníky zamkla s oběťmi za dveřmi bytů. Bylo by laciné jednoduše prohlásit, že pandemie zvýšila počet případů domácího násilí, protože tvrdá data se obtížně obstarávají. O objektivní výzkum se pokusily socioložky z Akademie věd Blanka Nyklová a Dana Moree, které uveřejnily zprávu nazvanou Násilí na ženách v souvislosti s covid-19[2]. Šlo o roční výzkum situace během prvního období pandemie, který obě badatelky zveřejnily v únoru 2021. Jaké jsou jejich poznatky?

Rovnou je třeba uvést, že výsledky nejsou jednoznačné. Autorky předně upozorňují na zmatení pojmů, protože teorie rozlišuje různé druhy domácího násilí, jemuž někdo přiznává genderovou podmíněnost, podle níž muži jsou povětšinou agresory, zatímco ženy naopak oběťmi. Jindy ovšem pohlaví není důležité. Situaci také komplikuje fakt, že pohledy na domácí násilí ve společnosti jsou hraniční a ambivalentní: právo je podle některých respondentů buďto velmi dobře, nebo naopak velmi špatně nastavené, podobně jako pomoc je podle některých buďto velmi účinná, anebo absolutně nedostatečná.

Závěrem obě výzkumnice konstatují, že podobně jako v jiných oblastech, i s domácím násilím pracují „jen“ lidé, a ti jsou různí. Někdy skvělí, chytří, poučení, informovaní. Jindy zastaralí, hloupí a neškolení – takoví nepomáhají, ale škodí.

Jiné zdroje naopak uvádějí alarmující informace, jako údajný vzrůst oznámení o domácím násilí v rozsahu 30-50 % doprovázený skutky s větší intenzitou. Tyto zdroje jsou veskrze negativní: informují o komplikacích při administrativní pomoci, o obtížích s prokazováním a ověřováním, o špatné viktimologické práci, o příliš nízkých trestech pro agresory. Jiné výzkumy a odborníci říkají opak. Pandemie rodiny stmelila, méně se lidé soudí, ve všech parametrech poklesla kriminalita o třetinu, podobně jako soudní nápad příbuzenských sporů. Situace před pandemií se stejně s dneškem nedá porovnat, protože podpora a pomoc pro potřebné vzrostla během posledních dvou let co do počtu i co do kvality – rozšířily se neziskové aktivity, online metody, telefonické terapie.

Pochopitelně i dnes a v budoucnu potřebujeme psychologickou a psychoterapeutickou podporu, protože odborníků je málo a na objednací termíny se čeká dlouho. Nejsou lidi, nejsou peníze, prostory, podpora. Nejsou, a do budoucna nejspíš nebudou, ačkoliv je budeme potřebovat stále častěji a intenzivněji. Přijde-li jednou návrat k normálnímu předpandemickému životu, všemožnou pomoc budeme potřebovat. Na spoustu lidí to nejtěžší období teprve čeká.

Společnost Persefona[3] uvádí, že se 17-40 % žen za svůj život setkalo či se setká s domácím násilí. Jenomže mezi oběma ciframi je obrovský rozdíl – skoro trojnásobný. A kde je pravda? Jaká je realita? Kdoví?

Duše trpí stejně jako tělo

V posledních letech se cíleně věnuji nejskrytější formě domácího násilí – násilí psychickému. To na svou medializaci teprve čeká, protože nejde o atraktivní téma a neziskové společnosti ani média se mu nevěnují. Psychického násilí se na rozdíl od fyzického dopouštějí častěji ženy na mužích, proto se muži o něm stydí veřejně hovořit ještě více než týrané ženy. Psychické násilí je také společností mnohem více tolerováno. Bije-li muž ženu, má veřejnost libovolného pohlaví a vzdělání pro útočníka jen slova odsouzení. Ale když žena svého manžela nepustí na vánoční večírek, na pivo nebo na výlet s kamarády, nedovolí mu večeřet tlačenku a namísto jeho oblíbené kávy mu vaří bylinkový čaj, nikomu na tom soužití nic protiprávního nepřipadá. A přece psychické týrání deptá duši úplně stejně jako násilí fyzické. A to úmyslně nezmiňuji transgenerační přenos – děti, které vyrůstají v rodině s psychickým násilím, ho převezmou jako normu a ve svých rodinách samy aplikují.

Někdy se stačí kolem se porozhlédnout a zaposlouchat se, jak spolu lidé hovoří – v kavárnách, na zastávce, v tramvaji, do telefonu. Vidím to možná právě proto, že jsem vztahově profesionálně deformovaná. Podobně jako se zubař dívá každému kolemjdoucímu do úst, jsem i já citlivá na asymetrické vztahy, na manipulaci v rodině a na věty, kterými jeden člen rodiny tomu druhému říká, jak má žít, jak je to podle něho správné.

„Říkám ti to pro tvé dobro,“ zní velmi často obhajoba psychického domácího násilníka. „Uvidíš, že se ti to bude líbit,“ říká druhý. „Kdybych na něho nedohlédla, žil by úplně jinak,“ prohlásí třetí.

A to je před námi ještě jedna Pandořina skříňka, která by si zasloužila hlasité odemknutí: totiž jak se někteří rodinní příslušníci chovají ke svým seniorům a starším příbuzným. V počátcích pandemie přece stačilo sledovat sociální sítě a číst komentáře, které například na Twitteru někteří dospělí hrdě vyvěšovali: „Odvezla jsem rodiče na chalupu a zakázala jim se do města vracet.“ Copak senior nemá právo rozhodnout o svém životě sám? Cožpak pro něj neplatí § 3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož má každý právo hledat a nalézat vlastní cestu ke štěstí?

Když už jsme to bolavé, obtížné téma domácího násilí otevřeli a trváme na tom, že právě kvůli němu je třeba ratifikovat Istanbulskou úmluvu, pak bychom neměli zavírat oči před jednou jeho formou, ale měli bychom všemožně a všechny kolem edukovat: veřejnost, soudce, policii, ale i neziskové organizace, děti, dospívající i seniory. Jedny, aby dokázali vidět i to, co je skryté, a druhé, aby si uvědomili, jakou cenu má duševní zdraví. Cenu života. Obrovský nárůst pokusů o sebevraždy ve všech věkových kategoriích i dokonaných odchodů ze společnosti v posledních měsících je toho důkazem.

Co potřebujeme

Psychické násilí je startovací chování každého domácího násilí. Moc, kterou má jeden a jíž uplatňuje vůči druhému. Když o něm začnu mluvit, aktivistky se skoro vždycky naštvou, protože je zajímají jen zranění, které lze lékařsky doložit. Ale psychické násilí zažívá ve svém vztahu čtvrtina partnerů – čtvrtina žen, ale i mužů. Tento poměr nejenže dokládají dlouhodobě setrvalé výzkumy, ale potvrzuje je i mé vlastní zkoumání. Čtvrtina všech partnerů – každý čtvrtý.

To je důvod, proč o něm musíme mluvit. Nejen kvůli život a zdraví ohrožujícímu domácímu násilí, ale i kvůli ostatním (mužům, ženám, dětem, vnějším pozorovatelům). Mnozí vůbec netuší, že je to špatné. Oběti jsou přesvědčeny, že samy chybují ve vztahu, že kdyby samy byly lepší, jejich partner by je nemusel deptat či trestat. Ovšem ani mnozí psychičtí agresoři nevědí, co činí. Netuší, že jednají protiprávně. Neuvědomují si, že druhému ničí duši a pošlapávají sebevědomí. Nechápou, že nejsou v právu, když v zájmu dobra a vlastního přesvědčení přikazují druhému, jak má žít. Proto je třeba o tom mluvit.

Řešíme následky, nikoliv příčiny. Učíme se pomáhat obětem. Vykázat agresora, popohnat ho před soud, potrestat ho. Přemýšlíme, jak vylepšit legislativu, ale neřešíme začátek a okamžik, kdy domácí násilí začíná, kdy vzniká. Nebavíme se o zárodku asymetrického vztahu. Vždyť dospělé, dospívající ani děti neučíme rozlišovat, kdy jde o vztah rovnoprávný, rovnocenný, a když už asymetrický, závislý.

Podobně povrchně přistupujeme k obětem prokázaného fyzického domácího násilí. Poskytujeme jim zdánlivý klid, který jim pomůže jen krátkodobě. Říkáme jim, že domácí násilí se dá „léčit“ vykázáním pachatele z domácnosti, ale ten se většinou po několika týdnech či měsících vrátí. Léčíme příznaky, ne příčiny. Rodině poskytneme pseudozklidnění, ale dlouhodobé řešeni neumíme najít.

Dostatečně také nepracujeme s oběma stranami. Nestačí pomoci oběti, aby opustila agresora. Bez následné a mnohdy dlouhodobé terapie si totiž závislá oběť dříve či později najde nového agresora. Podobně nijak nepracujeme s útočníkem, terapie agresorů ve výkonu trestu je vlastně minimální. Neumíme ho přimět k pochopení. Co musíme požadovat od obou stran? Náhled na vlastní chování, sebereflexi. Pochopení, že oběť i agresor nejednají správně, a rozhodnutí, že mají touhu se změnit.
Nepotřebujeme spory a mezioborové hádky. Netřeba se hádat o kompetence. Potřebujeme oborovou spolupráci a mnohem větší psycho-terapeutickou podporu.

Nebojme se o tom všem mluvit. Nebojme se psát a vyměňovat si názory. Otevírat další Pandořiny skříňky. Je to třeba.

Psáno pro Rodinné listy

Daniela2022.cz

[1] Zákon č. 45/2013 Sb.

[2] https://www.soc.cas.cz/publikace/nasili-na-zenach-v-souvislosti-s-covid-19

[3] https://www.persefona.cz/



Byt 3+1, DV, panel, lodžie
Byt 3+1, DV, panel, lodžie

Na Studánkách, Jaroměř - Pražské Předměstí, okres Náchod
3 390 000 Kč