Ministerstvo spravedlnosti představilo tento týden dvě varianty trestného činu „sexu bez souhlasu“. Podle první vznikne nový trestný čin „nesouhlasný pohlavní styk“. V druhé variantě bude trestná soulož, pokud k ní dojde s nesouhlasem nebo zneužitím bezbrannosti, méně závažné sexuální praktiky obsáhne trestný čin „sexuální útok“.

Pro jednu ze svých knih jsem ve značné nadsázce zvolila název Jak chovat muže, ale ani v největší nadsázce bych si nedovolila psát o tom, jak muže vychovávat. Aktivisté za práva žen ale vychovávat chtějí. Nejspíš návrhu zatleskají, protože ministr taky podpořil Istanbulskou úmluvu, kterou se Sněmovna bude zabývat už příští týden.

Sexuální násilí se neliší od jiného násilí. Trpící oběti je celkem jedno, jaké měl pachatel pohnutky. U násilného trestného činu je a musí být rozhodující míra újmy a úmysl pachatele. Pokud tento univerzální přístup změníme, napříště budeme potřebovat na každý způsob ublížení a pro každou jednotlivou motivaci samostatný zvláštní paragraf, definici, judikaturu. Z přehledné krajiny se stane džungle, vhodná ke kličkování mezi právními kvalifikacemi, k žonglování advokátů, ke svévoli soudů – a také k mnoha falešným obviněním s cílem poškodit nevinného. Opravdu tu máme co do činění s masově se rozšiřujícím fenoménem, na který musíme reagovat riskantní změnou celkové koncepce přístupu k násilné kriminalitě?

Kdo to chce a kdo to potřebuje

Takže si pojďme říct, o co jde ministerstvu a aktivistům, kteří návrhy předkládají a vynucují. Chtějí víc odsouzených ve věznici? Už tak jsou ty naše přeplněné a navzdory klesající kriminalitě patříme mezi státy s nejvyšším počtem lidí ve výkonu trestu na počet obyvatel. Jde o to, aby se podávalo víc trestních oznámení? Aby bylo víc obviněných a probíhalo víc trestních řízení?
Anebo jde o zlepšení pomoci traumatizovaným a obětem vůbec? K tomu ale nepotřebujeme zákon ani mezinárodní úmluvy, ale dostupnější terapie, krizová centra a vyškolené odborníky. Po nich ovšem voláme léta, ale místo toho naše daně spotřebováváme na blbosti. Anebo slepě posloucháme instituce, které nám vnucují převýchovu společnosti a volí rovnou ten nejpřísnější nástroj: odsuzovat a zavírat muže.

Lidé, kteří pracují s oběťmi, trpívají profesionální slepotou. Ve svém svatém boji zapomínají, že lidské chování je interaktivní. Lidé na sebe reagují a jednání druhých zrcadlí. Akce vyvolá reakci, další reakce reaguje. Někdy chování druhého člověka špatně čteme, někdy špatně vyhodnocujeme. A občas se spleteme a někdy děláme chyby. Všichni. Všichni chybujeme, protože jsme lidi.

Jak z toho ven? Namísto vyhrožování tresty bychom spolu měli mluvit. Být s lidmi co nejvíce. Doptávat se, ověřovat si. Vyvozovat zkušenosti. Učit se. A získávat zkušenosti, dobré i špatné. Brát na sebe odpovědnost za své konání. Tak vypadá život. Životu se nenaučíme doma ani za obrazovkami tabletů. To jde jen mezi lidmi, v interakci s ostatními.

Kriminál jako převýchova

Takzvaní bojovníci za práva obětí na to zapomínají. Volají po větších trestech. Ale trestní stíhání a odsouzení je až na konci celého příběhu, který začíná jako vztah. Vztah mezi mužem a ženou. Trestat až na konci je trochu pozdě, mimochodem i pro oběti.

Na kulatém stole, který k tomuto tématu proběhl v Senátě, na podporu návrhu uváděli aktivisté tento případ: žena byla na oslavě, zdržela se, domů už nejel žádný spoj, tak se dohodla s kolegou, že u něj přespí. Svlékla se do kalhotek a ulehla. On se pokusil o styk, ona zděšením a strachem ztuhla a muž vykonal soulož. Po přijetí návrhu, který představilo ministerstvo, by byl souzen a možná odsouzen v sazbě do 12 let. Možná nepodmíněně. Dnes dívky po mužích požadují, aby je u sebe nechali přespat ve spodním prádle a bez obtěžování. Zjevně některé dnešní ženy nechápou, jak funguje svět.

Není lepší muže milovat, leč být vůči nim i patřičně ostražitá? Muži totiž nejsou jen větší, silnější a ošklivější ženy. Muži byli, jsou a budou muži. Lovci a dobyvateli.

Pojďme si přiznat jednu věc. Nápady tohoto typu mají společný kořen, a tím je snaha o deintimizaci společnosti. Státní autority mají stále více zasahovat dovnitř do vztahů mezi lidmi, dohlížet na ně, zestátnit naše duše i těla. Soukromá a intimní sféra je posledním útočištěm, kam nechceme pouštět každého, ubránit naše dveře. Hlasatelé společenského pokroku chtějí ty obrazné dveře od bytů vysadit z pantů a odstranit, aby mohli lépe dohlížet, neděje-li se za nimi něco špatného. Stát nás podle stoupenců této ideologie chce vidět nahé a zbavené veškerých niterných tajemností.

A proč tyto nápady tak snadno procházejí? Přinášejí totiž dobro tvrdíce, že bojují se zlem. Tak alespoň bývají necitlivé zásahy do právního řádu i do společenských zvyklostí prezentovány. Kritici jsou ihned ocejchováni jako zastánci zla a nepřátelé samotného DOBRA. Je to kýč, který skvěle funguje. Funguje jako beranidlo, které má rozmetat principy práva a lidského soužití, jak se do dnešní doby vyvinuly staletým postupným vývojem. Nechme evoluci, ať dál posunuje náš právní řád, a přestaňme volat po změnách revolučních. Málokdy totiž dokážeme odhadnout, jaký budou mít nakonec efekt.

Autorka je nezávislou senátorkou