Krátkodobý český ministr kultury pan Mgr. Martin Štěpánek ještě stihnul podepsat vyhlášku č. 488/2006 Sb., která stanoví, kolik se má odvádět z prodejní ceny různých přístrojů a materiálů schopných něco kopírovat, a to ve prospěch institucí hlídajících práva autorů a výkonných umělců. Tedy jaká částka se má odvádět z každé prodané tiskárny k počítači, z ceny každého kopírovacího přístroje, z každého nenahraného nosiče záznamů, rozumějme z čistých CD nebo DVD, atakdále. Tyto instituce, takřečení kolektivní správci, pak ony získané peníze jakýmsi klíčem rozdělí mezi autory, interprety a vůbec osoby poškozované tím, že jejich díla či výkony kdekdo kopíruje a rozšiřuje, aniž by za to něco platil.

Zcela podle očekávání vzbudila tato vyhláška pobouření. Což je překvapivé už proto, že měla být očekávána; dále totiž jen provádí zákon č. 216/2006 Sb. z 25. dubna 2006, kterým se změnil zákon o právu autorském a o právech souvisejících. Pokud se ale domníváte, že už tento zákon byl podroben hluboké analýze třeba na stránkách časopisů vydávajících se za kulturní či kulturně společenské, mýlíte se. Tato periodika mají zřejmě úplně jiné starosti a zájmy.

Zmiňovaná vyhláška tedy vzbudila pobouření především obecenstva stránek internetových médií, jak už tak často dnes bývají internetová média o několik koňských hlav před těmi papírovými. Neklademe si za úkol shrnovat či hodnotit tyto internetové diskuse; na jedné straně potvrzovaly fatální mezery v právním vědomí veřejnosti, otevřely dveře chorobným závistivcům, na straně druhé poukazovaly třeba na neprůhlednost záhadných klíčů, podle kterých se shromážděné peníze mezi autory a výkonné umělce rozdělují, nechyběly ani hlasy dokládající na pitoreskních konkrétních příkladech nesmyslnost požadavků některých kolektivních správců majetkových práv autorských a majetkových práv souvisejících s právem autorským, atakdále. Jenomže o to nám tu dnes nejde. Poukázat chceme na úplně jinou stránku věci.

Je přeci až podivující, jak autoři a posléze komentátoři takovýchto právních předpisů vůbec nepokládají za nutné, ba ani za potřebné vysvětlit národu, jak se to má s řešením stejné záležitosti jinde ve světě. Jak na to jdou třeba v Nizozemí nebo na Islandu, v Rakousku, Kanadě, na Slovensku nebo v Itálii, v Brazílii či v Lucembursku. Zajímavé by to jistě bylo, ale vypracovat takové srovnání dá práci. A komu by se chtělo pracovat.

Ale možná, že je to dobře. Třeba by takovým rozborem vyšlo najevo, že jinde jsou ještě důslednější. Že někde (prý v Polsku?) se takto odvádí i nějaké procento z ceny nepopsaného kancelářského papíru ve prospěch autorů a výkonných umělců, a to už by pak mohlo někoho napadnout, že se zapomnělo na inkoust. Neboť i s jeho pomocí lze přece opisovat, kopírovat a rozmnožovat díla chráněná autorským zákonem. A kdoví, jestli by pak nedošlo i na propisky. Nebo na struny pro kytary.