Filmový trhák této sezóny, životopisný film Oppenheimer amerického režiséra Christophera Nolana má pro ně jedno prvenství: je to nejlepší film ze všech filmů jaké jsem kdy viděl, který ve mně zanechal tu nejhorší reakci. Nebojím se slova averze. Hned taky uvedu důvod. Vztah k atomové bombě a jejímu nasazení na sklonku světové války patří k základním kamenům mého přesvědčení. Vztekal jsem se nad Kubrickovým filmem Dr. Divnoláska a Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. To už je bezmála šedesát let, kdy byl natočen. Díval jsem se tenkrát na „atomovou bombu‟, tedy na princip jaderného odstrašení, stejně jako dnes. Chvála bohu, že zde jaderné odstrašení je, jinak bychom měli třetí, možná už čtvrtou světovou na krku, nejspíš už za sebou. Jestlipak to napadlo Christophera Nolana, když loni zahájilo Rusko 22. února útok na Ukrajinu, zakládajícího člena OSN? Zřejmě ne.

Zpátky k filmu jako takovému. Je skvěle natočený, Los Alamos a experiment Trinity úžasně natočené, to se nedá – a nechci to ani v nejmenším – popřít. Robert Oppenheimer vykreslen jako složitá osobnost, ano, složité osobnosti jsou jako dělané pro výkon vysokého umění. Historické události tu jsou věrně popsané, pokud mohu soudit podle toho, co jsem o tématu četl jinde. Jde mi o vyznění.

Američtí komunisté to jsou vykresleni jako milí sympatičtí idealisté. Ano, ve filmu se nezamlčuje, že umožnili Stalinovým špionům ukrást technologii atomové bomby, ale je to naznačeno jaksi jen mimochodem. Přitom to byla jedna z klíčových událostí čtyřicátých let. V prostředí intelektuální slepoty vůči vražednému Stalinovu režimu vzniká idea dohody, sdílení a kontroly nad novým vynálezem. A pochybnosti nad použitím ve válce. Zase jen tak mimochodem se objeví zmínka, že jsou Japonci odhodláni bránit své ostrovy do posledního muže. Ale že by muži a ženy účastní na projektu Mannhattan projevili radost, když neuplynul ani celý týden od výbuchu v Nagaskaki a japonský císař Hirohito v rozhlasovém projevu oznámil konec války, to mi tedy ve filmu uniklo, pokud to tam je. Osou filmu je konflikt mezi Lewisem Straussem a Robertem Oppenheimerem. Strauss je vykreslen jako výlupek veškerého padoušství, vedený osobní nenávistí. Jenže Strauss v čele Komise pro atomovou energii podporoval v padesátých létech jaderné odstrašení Sovětského svazu, zatímco na Oppenheimera nebylo spolehnutí v době explozivního šíření komunismu (východní Evropa, Čína, Korea). Kdo mu to může vyčítat? Leckdo, třeba režisér Nolan. Suma sumárum, Christopher Nolan natočil nádherný film ve stínu jaderného deštníku. Jako největšího zloducha předvedl prezidenta Trumana a ve světě renesance brutálních diktatur hlásá radostné poselství o dohodě a mezinárodní kontrole zlých technologií, které jsou tolik ošklivé, ach, ach.

Psáno pro Lidové noviny