Zní to neuvěřitelně, ale je tomu tak: ti, kteří požadují vyrovnání s totalitní minulostí, jsou v článku

Norimberk a Praha dnes

(NP 2.5.06) biti po hlavě poukazováním na Norimberský proces, jehož korektnost je prý opakem toho, co by si přáli naši antikomunisté.

Při přípravě Norimberského procesu si vítězné mocnosti zcela správně uvědomily, že zákony zločinného totalitního režimu neumožňují odsouzení pachatelů zločinů spáchaných jeho jménem. Totalitní zákony jsou těmto zločinům šity na míru a při respektování zákazu retroaktivity (jinak naprosto nezbytného) nelze dojít k jiným než osvobozujícím rozsudkům. Organizátor zásobování Cyklonem B by mohl být odsouzen jen tehdy, kdyby se mu prokázalo, že ukradl několik balení za účelem hubení štěnic ve svém příbytku. Proto vítězové přijali zásadu, že zákaz retroaktivity „nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy“. Tento princip se pak o několik let později stal součástí Mezinárodní úmluvy o lidských právech a základních svobodách.

Norimberský proces, respektující tuto zásadu, byl noblesním způsobem vypořádání se s nacistickými zločinci. Těm, kteří u nás volají po odsouzení pachatelů komunistických zločinů, nejde o nic jiného. Jde jim o pečlivé zvážení individuálních vin, pochopitelně s respektováním zmíněného článku Úmluvy. Ti, kteří kolaborovali se sovětskými okupanty, nejsou bez jeho aplikace trestní, neboť se nespojili s cizí mocností proto, aby bourali socialismus. A podobně „nevinní“ jsou i téměř všichni ostatní.

Po 17. listopadu nešlo tedy o nic jiného, než o obdobou Norimberského procesu v Praze. K tomu ale v podmínkách trvalé faktické moci bloku komunistů a užitečných idiotů nikdy nedošlo.

2.5.2006