ISLÁM: 2. Obsah a struktura Koránu
Po Bibli nejčtenější kniha je částečně nesrozumitelná, částečně triviální, a nepřináší nic nového.
V průběhu asi dvaceti let Mohamed sděloval svému okolí svá vnuknutí po částech různé délky a různého stylu, často ve verších. V mekkánském období si stoupenci vštěpovali jeho sdělení do paměti, v medínském období je již zapisovali a průběžně přeskupovali a kombinovali pod Mohamedovým vedením do kapitol zvaných súry. Všechny súry tvořily dohromady svatý text zvaný Korán neboli čtení (“kara“ je hebrejsky číst). Vzhledem k přibývajícím zjevením však nebyl Korán za prorokova života podroben konečné editaci. Po jeho smrti existovalo několik verzí Koránu, ne však vzájemně zásadně odlišných, a zhruba 20 let poté byla za kalifa Uthmána zhotovena a v několika kopiích rozmnožena „konečná verze“ Koránu na základě všech písemných záznamů a existujících vzpomínek. Konečná verze stanovila počet súr na 114, a dále určila i počet řádek (veršů) v každé súře, a každá súra dostala název podle nějakého výrazného slova v ní. Tato Uthmánská verze Koránu je s malými výhradami uznávaná dodnes většinou muslimských sekt a směrů. Přehledné očíslování súr a veršů však vytvořili až evropští orientalisté v 19. století.
Mezi badateli panuje shoda, že jen nepatrná část textu Koránu může být přisouzena zmíněným editorům, i když v prvních stoletích možná byla vynechána fakta, která by někomu mohla připadat zneklidňující. Určitým zdrojem chyb během zápisu Mohamedových sdělení byla neustálenost a nejednoznačnost tehdejšího arabského písma (vyvinutého z nabatejského a hebrejského). Zdá se, že Mohamed nechal zařadit do Koránu většinu svých vidění, malá část snad přešla do souboru textů o jeho životě zvaném Hadísy. Mohamed sám ovšem přiznává změny původního obsahu zjevených textů: „Kdykoli zrušíme verš nějaký či dáme ti naň zapomenout, přineseme jiný, lepší“ (súra 2, verš 100, krátce 2:100). Nejslavnější změnou jsou zmíněné „satanské verše“, projevující smířlivost k pohanským božstvům, jejichž pozměněné zbytky lze dodnes v Koránu nalézt (53:19). Prvotní verze Koránu se navzájem poněkud lišily pořadím súr, ale zhruba dodržovaly časovou souslednost podle Mohamedových vidění. Uthmánští editoři však seřadili súry podle délky textu, s několika výjimkami dali nejdelší na začátek Koránu a nejkratší na konec. Rozstřihání zápisu na 114 kousků a jejich náhodné promíchání smazalo vztahy mezi jednotlivými částmi textu i souvislost textu s Mohamedovým životem. Moderní badatelé se pokoušejí odhadnout dobu vzniku jednotlivých částí a seřadit súry pokud možno chronologicky, i když súry samy jsou někdy směsicí úseků z různých dob. Takto řadí súry i český překlad Ivana Hrbka, který je navíc opatřen vynikající předmluvou a podrobnými vysvětlivkami, z nichž zde čerpám, přičemž všechny citace z Koránu zde uvedené jsou z tohoto překladu.
Mohamedova sdělení někdy sklouzávala do úplné nesrozumitelnosti i pro jeho nejbližší následovníky díky obskurním zaklínadlům a metaforám, nesouvislým výkřikům a nejasným vsuvkám. Mohamed v Koránu často vynechává slova, jako například zájmena ukazující, kdo mluví nebo ke komu se vztahuje nějaké sdělení, a navíc tvořil někdy slova nová. Kromě toho mají některá slova více významů a není jasné který byl zamýšlen, což je problém nejen pro překladatele, ale i pro islámské interprety. Dokonce i islámští vykladači se shodují na tom, že verše Koránu se dělí na jednoznačné a na ty, jejichž význam záleží na výkladu, což přiznával sám Mohamed: „On je ten, jenž seslal ti Písmo, v němž některé verše jsou pevně stanovené, a ty jsou podstatou Písma, zatímco jiné jsou víceznačné“ (3:5). Na počátku některých súr se vyskytují skupiny záhadných písmen. Islámští učenci si s nimi lámali hlavu 1300 let, ale evropští badatelé nakonec dospěli k závěru, že písmena význam nemají a že Mohamed chtěl pouze zapůsobit na posluchače tajemným dojmem. Ze stejných důvodů občas prorok vkládal vymyšlená slova doprostřed textu, nebo na sebe napojil kratší úseky, které spolu vůbec nesouvisely ani tématem nebo stylem. Chtěl možná přispět k napodobení dřívějších svatých textů, které mu mohly připadat složité nebo nesrozumitelné. K zatemnění textu dále přispěla chybná intepretace editorů; například súra 55 popisující rajskou zahradu vede až dodnes muslimy k domněnce, že paralelně existují čtyři různé ráje, neboť dva verše se postupně zmiňují o „dvojici rájů“, ale orientalisté zjistili, že původní verš o dvojici rájů editoři zapsali omylem dvakrát, a navíc bylo původní slovo „ráj“ nahrazeno duálem tohoto slova (znamenajícím „dvojice rájů“), jelikož se v kontextu lépe rýmoval; takže původní text zamýšlel ne čtyři ale jen jeden ráj. Jiným příkladem chybné editace islámských mudrců je nesmyslná věta: „A není hříchem pro slepého ani chromého abyste se vzájemně hostili…“ (24:60), kde editoři omylem vložili nehodící se slova „pro slepého ani chromého“, která vytrhli ze súry pojednávající o mužích zproštěných bojové povinnosti (48:17).
Vedle prokázaných omylů přispívá k pocitu nesourodosti náhlé střídání stylů a témat, a též přecházení mezi opačnými postoji. Například za židovským bonmotem: „Kdo zachrání jeden život, jako by zachránil lidstvo“ (5:35), následuje Mohamedův přínos: „Zloději a zlodějce utněte ruce… jako varovný příklad od Boha“ (5:42). V súrách z mekkánského období prosvítá Mohamedovo přesvědčení, že jeho sdělení je arabským překladem židovských Knih Mojžíšových (46:11), ale když v Medině pochopil, že jeho verze se od jejich liší, měl vidění, v němž Bůh židy proklel (4:49). Sděluje se, že „největšími nepřáteli věřících jsou židé“ (5:85), ale ve stejné súře se také všichni vybízejí k mírovému soužití, i když méně jasnými slovy (5:53). Vedle dramatických popisů pekla pro nevěřící následují pasáže vyzařující smířlivost k věřícím lidem nedodržujícím přikázání Koránu, včetně půstu, pouti, modlitby, dodržování slibů, zákazu lichvy, a mnohé další; hříšníkům je snadno odpuštěno – stačí se vykoupit nakrmením chudého (2). A dokonce úplně jakýkoli hřích se smaže tomu, kdo uvěří v Mohameda (47:2). Víno je na jednom místě zakázáno (5:92), ale na jiném chváleno (16:69). Korán je celkově benevolentní ke kompromisu a využívání příležitostí k vlastnímu prospěchu i v situacích, které by západnímu člověku mohly připadat jako oportunismus a bezcharakternost, nebo dokonce zákeřnost; například: „Nechť si věřící neberou nevěřící za přátele… leda že byste se od nich obávali nějaké hrozby“ (3:27).
Věřícím jsou doporučeny dvě až čtyři manželky (4:3), ale Mohamed měl současně devět manželek, což je ošetřeno pasáží 33:49, kde prorokovi Bůh povoluje jakýkoli počet žen. I na dnešní liberální poměry je slibování sexu mužům v ráji (súry 52, 54) poněkud frivolní, a alespoň pro polovinu západních lidí bude nepřijatelné, že muži jsou o stupeň výše než ženy (2:228); výslovně se píše, že Bůh „upřednostňuje muže nad ženami“, řka: „ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je!“ (4:38). Z pohledu nemuslima obsahuje Korán problematické pasáže různého typu. Některé pasáže jsou příliš laxní k tomu, co dnes vnímáme jako přečiny, a jiné se dokonce zdají nabádat k tomu, co dnes vnímáme jako zločin. Další pasáže jsou naopak příliš přísné ve věcech považovaných za součást moderního života. Část problematických míst však lze oslabit nalezením jiných pasáží, jako v již zmíněném zákazu vína, a proti násilnosti Koránu lze uvést několik lidštějších pasáží. Jedna například vyzývá k poskytnutí ochrany každému člověku, který o ni požádá, i když není muslimem (9:6). Jinde se dokonce zamítá donucování v náboženství (2:257). O soužití všech skupin a národů se praví: „… učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se navzájem poznali… avšak nejvznešenější z vás je ten, kdo je nejbohabojnější“ (49:13). Snad nejpozitivnější je pasáž vyzývající židy, křesťany a muslimy k mírovému soužití, při němž se předstihovat budou pouze v konaní dobrých skutků (5:53). Na obranu Mohamedova Koránu lze také říct, že některé extrémy v islámské společnosti jsou spíš důsledkem pozdější interpretace; například ohledně ženského oblečení nařizuje Korán pouze „držet závoj blízko těla“ (33:59) a neodkrývat ňadra (24:31), což nepodporuje dnes doporučované zahalování celého těla včetně obličeje. Další krajnosti, jako například kamenování cizoložníků, se opírají o jiné zdroje islámských tradic než o Korán, v němž se mluví jen o bičování. Některé extrémní zvyky u dnešních muslimů, jako je například ženská obřízka, mají původ mimo islám.
Lze shrnout, že Korán, po Bibli nejčtenější kniha, vznikl jako soubor mnoha desítek krátkých náboženských pasáží na různá témata, který byl po smrti autora rozstřihán na 116 dílů, jež byly téměř náhodně spojeny do nového celku. Arabský originál působí na islámské věřící svou poetickou silou a naléhavostí náboženské výzvy. Ale mimo islám působí text nudně, je dost repetitivní, část je nesrozumitelná a část je triviální a postrádá význam. Dohromady text nepřináší žádnou novou ideu, kromě výzvy bojovat s těmi, kdo nepřijmou autora textu za svého proroka.
