S určitým temným zadostiučiněním sleduji, jak se ministerstvo vnitra a jemu podřízená policie zaplétají do dalších a dalších lží kolem masakru na FF UK. „Hledali jsme sebevraha, ne vraha!“ – sprostá lež. „Nemohli jsme se podívat na kamerový záznam!“ – sprostá lež. „Nevěděli jsme o nákupu střeliva!“ – protože vás ani nenapadlo se podívat do databáze, kterou jste měli k dispozici. Kdo ví, co ještě vyjde najevo.

Naštěstí, ale opravdu naštěstí, nemají Rakušanovi lidé k dispozici žádný právní nástroj, s jehož pomocí by informace o selhání PČR mohli potlačovat. Třeba pod pláštíkem dezinformačního zákona, což byla věc, kterou MV výrazně prosazovalo. Máme tedy jisté vyhlídky na to, že pravdu se nakonec dozvíme celou.

Prosím ještě jednou o krátkou meditaci na toto téma. Lidé, kteří chtěli regulovat toky informací u nás a určovat, co si přečteme a co ne, se při první závažnější krizi sami pustili do šíření dezinformací, aby zakryli svoje chyby.

Otázka „kdo ohlídá hlídače“ není v žádném případě akademická. Je to naprosto praktický problém. Podstatou obrany svobody projevu opravdu není – aspoň u lidí, které znám – snaha zajistit Rusům nebo Číňanům snazší šíření jejich polopravd a propagandy. Je jí poznání, že naše vlastní vládní a silové složky jsou prolezlé jedinci, kteří by klidně za jiných podmínek udělali solidní kariéru třeba u Rudých Khmérů, a že jediné, co jim brání chovat se k nám jako Rudí Khmérové, je ústavní a zákonný rámec, který jim to prostě nedovolí. Takovým lidem nepatří do ruky další moc, už teď jí mají dost.

Vzpomeňte si tedy na ten současný koktejl ze lží a mlhy, až zase jednou dojde na myšlenku Státního Zřídla Pravdy, ano? Je to poučný okamžik pro uvědomění si, kdo chce tím Státním Zřídlem Pravdy být, a co z něj pak asi poteče.

Mimochodem, z mé soukromé korespondence s jedním zdrojem v Bruselu plyne, že jedinou českou institucí, která souhlasí se zavedením plošného šmírovacího systému Chat Control, o kterém jsem už vícekrát psal (naposledy před měsícem), je … ministerstvo vnitra, kdo jiný. Všichni ostatní jsou prý proti, takže ve výsledku zaujala ČR při vyjednávání stanovisko chytré horákyně a zdržela se. Tím byla dosažena blokační menšina a neprošlo to. Protentokrát…

Naše ministerstvo vnitra a jemu podřízené organizace zkrátka potřebují pečlivý občanský dozor jako sůl. Koncentruje se tam moc, a moc vždycky láká psychopaty. S tím principem samotným nic nenaděláme, ale aspoň si nesmíme namlouvat, že jsou to dobří lidé, kterým jde i o naše dobro.

V této souvislosti stojí za to se pozastavit u Otakara Foltýna, vojáka vypůjčeného na vládu proto, aby bojoval proti dezinformacím a řídil strategii její komunikace. Sám o sobě říká, že je „buldozer“, a v tom tedy nelže; všechna jeho vystoupení, která jsem zatím viděl, jsou tvrdě sebevědomá až arogantní. Ani stopa nějaké pokory plynoucí ze skutečnosti, že zrovna toky informací jsou asi nejsložitějším prvkem dnešní civilizační infrastruktury, a že se s nimi nedá nakládat po vzoru Alexandra Velikého, který místo dlouhého rozvazování rozsekl gordický uzel mečem.

I za normálních okolností bych byl hodně skeptický vůči myšlence, že voják z povolání může úspěšně přeskočit do tak odlišného oboru, jako je komunikační strategie celého státu. Je to zhruba stejně pravděpodobné, jako kdybyste převeleli novináře do čela armády a on se zfleku stal úspěšným vojevůdcem – jinými slovy, velmi nepravděpodobné. Pokud ale ještě přidáte tu aroganci, pravděpodobnost úspěchu klesá na pěknou, čistou nulu.

Na druhou stranu, z toho plyne i jistá pozitivní vyhlídka. Bude-li se sebevědomý plukovník Foltýn i nadále chovat jako slon v porcelánu, zdiskredituje během půl roku celou tu myšlenku Státního Zřídla Pravdy tak dokonale, že po ní dvacet dalších let nikdo ani nevzdechne.

Hudební epilog

„Zpověď darebáka“, ano, to bychom potřebovali.

Zapomenuté příběhy 7
Čtenář dostává do ruky už sedmý svazek Zapomenutých příběhů. Kdo četl aspoň některý z předchozích, má o této knize představu. Navštíví spolu s autorem různá místa v prostoru a čase, místa, kdy se v určitou dobu odehrávalo cosi, co už dnes není v centru pozornosti, avšak ve své době to budilo zájem a emoce. Někdy jde o drobnosti, dokonce až kuriozity, často ale to jsou historické události. Navštěvujeme místa na různých místech zeměkoule a nahlížíme do dějů v rozličných obdobích historie. Ať se příběh udál kdekoli a kdekoli, vždycky narazíme na souvislosti.

Bližší info a objednávky zde.

Marian Kechlibar