Reakce na článek Prapodivní experti (Jana Šafránková, 4.9.2017)

Postavení odborníků v současných českých rozbouřených polemikách kolem islámu a muslimů je neradostné. Na jedné straně jsou neustále vyzývání, aby se věnovali žhavým problémům současnosti, pokud se k nim ovšem vyjadřují, pak jsou často okřikováni, ať si raději hledí překladů a středověku atp. Zkrátka odborníci „kazí hru“. Jeden z nejčastějších dotazů, který slýchávám, zní, „Proč je hlas odborníků tak málo slyšet?“, na což zpravidla odpovídám: „Poněvadž příliš nekoresponduje s tím, co lidi běžně nacházejí v médiích či na internetu, a tudíž se jeví jako minoritní a tím pádem zaujatý. Pokud se navíc odborník snaží uvádět na pravou míru nesmysly, jimiž se české střetávání se a míjení kolem islámu doslova hemží, je zpravidla kritizován za to, že se zastává muslimů. V mediálních klišé tak proti sobě stojí odborníci, kteří se údajně snaží ve jménu politické korektnosti zakrývat nežádoucí pravdy o islámu, s aktivisty, kteří naopak „odhalují skrytou tvář“ tohoto náboženství. O nedůvěře v odborníky píše i autorka článku Prapodivní experti a je jenom její volba, zda bude ve věcech islámu naslouchat expertovi nebo protiislámskému aktivistovi. Většina lidí dnes volí to druhé. Taková je zkrátka realita. Chci zde jen upozornit na dvě věci – na otázku srovnávání islamofobie a antisemitismu a také nastínit vlastní pohled na zdejší diskuse o islámu.

Já rozhodně netvrdím, že „islamofobie je srovnatelná s antisemitismem z třicátých let“, to tvrdí titulek na webu Forum24, který jsem neformuloval, v tom rozhovoru (který vzešel z krácení mnohem obsáhlejšího materiálu) doslova říkám, že „dnes se díváme na muslimy srovnatelnýma očima jako na židy v třicátých letech, ta schémata nenávisti, která se týkají třeba nečistoty a dalších argumentů, jsou skutečně velmi podobná.“ Zatímco historický kontext i motivace soudobé islamofobie a antisemitismu třicátých let jsou zcela nesrovnatelné (o tom není pochyb), projevy (diskursivní strategie) jsou si naopak velmi blízké. Například, paralely mezi taqíjou a židovským lhaním předválečných tiskovin zde netřeba připomínat, jsou více než zřetelné. To je jen jeden z mnoha příkladů pro ilustraci. Navzdory zcela jednoznačné a prokazatelné lživosti současných konstrukcí o nábožensky ospravedlnitelném lhaní muslimů nemuslimům, s nímž pracuje například Jiří Kobza, který se věnuje islámské agendě u okamurovců, tuto hloupost dnes a deně na českém internetu papouškuje spousta vzdělaných lidí, poněvadž to je dnes pohled převažující – to je nesporné. Taqíja, nesprávně chápaná jako lhaní nevěřícím za účelem dosažení prospěchu, má jistě v současných polemikách o islámu nezastupitelné místo. Významně totiž slouží v procesu tzv. racionalizace islamofobie. Setká-li se někde protiislámsky naladěný internetový aktivista s příkladem laskavého, vzdělaného, úspěšného a do společnosti plně začleněného muslima, mohlo by to jeho víru v obraz nepřítele, Muslima s velkým „M“, poměrně snadno zviklat, ale netřeba klesat na mysli, právě od toho je zde taqíja.

Věcně nesmyslný předpoklad, stokrát vyvracený a stokrát objasňovaný, má svůj nesporný půvab i skutečnou efektivitu, neboť vytváří dokonale začarovaný kruh, z něhož není žádného úniku. Muslim je takový a takový (viz v jednotlivostech se lišící podání různých zdejších islamofobních autorit) – a není-li takový, prostě se přetvařuje. Tím se předem diskvalifikuje faktor, který by jinak mohl sehrát významnou roli v otupování protiislámské hysterie v České republice, a to osobní zkušenost. Skutečný význam slova taqíja v islámském právním kontextu je přitom konkrétní doktrína v rámci šíitského islámu, která umožňuje muslimovi, aby v situaci smrtelného ohrožení lhal o své skutečné víře. O tom, co najdete o taqíji na českém internetu (zdaleka nejen u okamurovců, konvičkovců, bartošovců a tak podobně) a kolik to sklízí „lajků“, netřeba psát... Odborníky je nejúčinnější překřičet.

Pokud jde o můj pohled na současné české polemiky o muslimech, dovoluji si zde vypůjčit pasáže ze svého subjektivního hodnocení z knihy Stíny minaretů: Islám a muslimové jako předmět českých veřejných polemik (Academia, Praha 2016) Osobně mě mrzí zejména jedno produktivní téma, které je v současných českých polemikách o islámu zcela nepřehlédnutelné. Jde o představu, že k pochopení islámu není třeba znalostí, že k tomu stačí „zdravý rozum“. Každý má nějaký názor na islám, ty jsou rovnocenné, neboť jakou přidanou hodnotu nabízí pohled religionisty či orientalisty k tomu, co se běžně řešívá na internetu? Leda tak cizí pojmy, relativizování, mlžení, slovíčkaření a tak podobně.

Mantrou protiislámských aktivistů se stalo tvrzení, že odborníci – volně vyloženo – záměrně přeceňují obtížnost předmětu svého studia, aby tím podtrhli vlastní výlučnost a nezastupitelnost. Že do jasných a dobře čitelných kontur problémového náboženství vnášejí, zbytečně a kontraproduktivně, spoustu nadbytečných „rekvizit“, jimiž dokáží jakékoliv polemiky spolehlivě „paralyzovat“ (kupříkladu svým úporným naléháním na potřebnost kontextualizace, pitváním historických souvislostí, jakož i vyzdvihováním filologických znalostí atp.). Zatímco každý absolvent fakulty googlových studií přece dobře ví, že muslimy „pozná po ovoci“, a právě onoho ovoce dennodenně na sociálních sítích přibývá a přibývá.

Abych byl přesnější, nemrzí mě tato představa samotná, ale skutečnost, že ji tak snadno přijímají za svou i jinak vzdělaní, kultivovaní a kriticky smýšlející lidé. Na to lze volně navázat dalším smutným faktorem, který tolik deformuje zdejší polemiky o islámu: A to naprostým stíráním rozdílů mezi postoji a erudicí. V debatách (a zdaleka nejen těch pokleslejších) o přízeň publika často bojují odborník s majitelem tzv. silného názoru – hodnocena je přitom sportovní disciplína zvaná přesvědčivost. Jak to v praxi dopadá, vidíme pravidelně na internetu.

Uvěříme-li představě, že si běžný občan dokáže na základě přečtení pár stránek ve stylu „islám v kostce“ učinit představu, která je kvalitativně srovnatelná s přístupem odborníka, nebo dokonce lepší (neboť nezatížená veškerým „akademickým balastem“), pak můžeme rovnou rezignovat na to, že by v debatách o islámu bylo vůbec možné cokoliv ověřovat, posuzovat, verifikovat. Každý má názor, jeden váží tolik co druhý, a o islámu to dnes platí dvojnásob. Zpochybňování role odborníků, jakož i snahu nahradit je hlasem lidu dnes vnímá jako problém mnoho citlivých pozorovatelů současného dění – a netýká se to ani zdaleka jenom islámu a muslimů, byť v této oblasti jsou podobné přístupy nejen markantní, ale bohužel už zaznamenaly řadu zcela konkrétních úspěchů.