Navzdory předpokládaným reakcím, které bych shrnul do věty jednoho bodrého a osobnostně značně nesložitého muže, kterou mě před lety po nějaké osvětové přednášce počastoval: „Doktore, vy se těch buzerantů nějak zastáváte!“ to vezmu popořádku:

Rekapituluje-li autorka své vlastní postoje, tak je to v pořádku, pokud se ale odkazuje „na zkušenosti i názory některých odborníků, které jí poskytují alespoň částečnou orientaci v tomhle, očividně, sexuálním zmatení“, bylo by vůči čtenáři přinejmenším zdvořilé, kdyby uvedla, které odborníky má na mysli. Hovoří-li pak o „sexuálním zmatení“, nabízí se otázka, zda se jedná skutečně o odborníky, protože, ti kteří se danou problematikou zabývají, ji jistě neprezentují jako nějaké „sexuální zmatení“.

Domnívám se, že model monogamního manželství dvou heterosexuálně orientovaných jedinců opačného pohlaví – nanejvýš komplikovaného rizikem případných extramatrimoniálních sexuálních kontaktů obou zúčastněných – plodících potomstvo není nijak zásadně ohrožen. Funguje to tu již řadu staletí, vcelku se to osvědčilo, společnost si na to zvykla a těžko nalézt důvody, proč něco takového měnit.

Je pochopitelné, že s postupnou dekriminalizací a demedicinizací tedy s jistou emancipací homosexuality jedinci homosexuálně orientovaní přicházejí s myšlenkou, že by i oni mohli a byli schopni adoptovat a pečovat o bezprizorné děti a poskytnout jim adekvátní citové i materiální zázemí. Homosexualita přeci nevylučuje touhu a schopnost pečovat o potomstvo, byť nikoli biologicky spřízněné.

Mám-li být upřímný, jsem v tomto ohledu poněkud na rozpacích. Na straně jedné – uvažuji-li jednoznačně racionálně - připouštím, že i dva muži osobnostně dostatečně vybavení jsou schopni adoptovanému dítěti poskytnout mnohem lepší materiální i citové zázemí než kupř. dětský domov (nic proti dětským domovům, jistě dělají, co mohou, ale upřímně řečeno mnoho toho nemohou a ani nezmohou) nebo než dissociální psychopat kriminálník a alkoholik, který v údobí mezi dvěma nepodmíněnými tresty oplodní ženu osobnostně podobně hrubozrnnou, jako je on sám. Nikdo jim pak nezabrání v tom, aby společně zplodili a následně „pečovali“ o řadu dalších potomků. Jistě si dovedeme domyslet, jak ta péče bude vypadat. Jakého citového a materiálního zázemí se jim dostane a že není příliš pravděpodobné, že z nich vyrostou jemní, citliví a akademicky vzdělaní jedinci.

Přiznám se ale, že - když opustím tento čistě racionální úhel pohledu - pocitově se mi představa dvou homosexuálů vychovávajích adoptované dítko jeví prozatím jako přinejmenším diskutabilní. To je ale můj čistě subjektivní pohled. Nevydávám ho v žádném případě za jediný správný.

Za jistý kompromis bych považoval možná poněkud zpřísněný postup, který je v současné době realizován i u běžných adopcí. Žadatelé o adopci se musí podrobit psychologickému vyšetření zaměřenému na posouzení jejich schopnosti adopci zvládnout.

Doposud se bavíme pouze o adopci, o kterou by žádali homosexuální muži. Homosexuální ženy to mají jednodušší. Z dob, kdy jsem se věnoval gynekologii, vím, že žena toužící po těhotenství je schopna pro dosažení svého cíle podstoupit cokoli. Lze tedy předpokládat, že i homosexuálně orientovaná žena toužící po potomkovi dokáže zapřít svou skutečnou sexuální orientací a realizovat heterosexuální styky, aby dosáhla svého.

Poněkud jsem odbočil, vrátím se tedy k článku paní Westman.

Jednak nerozumím tomu, že se „na dnešním obrazu homosexuality neblaze podepisují problematické způsoby její prezentace. V mnoha případech nás totiž spíše vrací ke staršímu pojetí (deviace, nemoc) a oživují v nás právě ty nejhrubší předsudky, se kterými se upřímně pokoušíme vypořádávat.“

Kdo takto homosexualitu prezentuje? Z jakých údajů pisatelka vychází? Pokud vím, tak se naopak v naší zemi postoj k homosexualitě podstatně změnil. Dle sdělení prof. PhDr. Weisse, který v tomto směru realizuje řadu výzkumů, zaujímalo před rokem 1990 homofobnípostoje (tj. postoje vůči homosexualitě a homosexuálům nepřátelské či odmítavé) více než 50 % obyvatelstva, zatímco v současné době je to pouhých 6% obyvatel. Homosexualitu akceptují dokonce i lidé starší, méně vzdělaní, lidé z menších sídel (vesnic) a dokonce i lidé věřící. Lze říci, že jsme v tomto směru jedna z nejliberálnějších a nejtolerantnějších zemí na světě.

Pokud nějaký lidovecký poslanec – jeden z těch zbývajících 6 % obyvatelstva – označí homosexuály za prasata, chlíváky a ouchyly, svědčí to pouze o jeho značně omezeném duševním obzoru, ale nelze to hodnotit jinak, než jako zcela okrajovou záležitost.

Pisatelka se dále svěřuje s tím, že „v mediální prezentaci homosexuality nachází dost málo přirozeného, naopak, její projevy na ni často působí teatrálně a infantilně.“

Odhlédnu od ryze subjektivní pisatelčiny snahy o posouzení, co je „přirozené“ a co „infantilní a teatrální“. Již ve svém nedávném textu na NP Slušnost a zdvořilost postačí jsem se zmínil, že způsob prezentace homosexuality může souviset se snahou o zviditelnění homosexuální menšiny. Obratnost této snahy nemusí být vždy zaručena. Neshledávám ale důvody k nacházení přímé souvislosti mezi homosexuální orientací a „teatrální a infantilní“ prezentací homosexuality. Jde jen o to, najít tu správnou „pí-ár“ agenturu.

V čem se dle mého soudu autorka článku kardinálně mýlí, je její definice homosexuality, dle níž „se opravdu jedná o ustrnutí v určité fázi vývoje, tzn. že dotyčný jedinec nenabyl zralé mužské identity, nikdo mu neukázal, jak takový zralý muž vypadá“.

Nevím a ani nechápu, jak k něčemu takovému autorka došla.

Připouštím, že něco jako krize mužské identity v současné době a v současné společnosti možná existuje. Pokud ano, je to problém výhradně sociologický. Na tento tenký led se ale nehodlám pouštět a vrátím se ke svému sexuologickému kopytu.

U každého člověka lze z hlediska sexuologického definovat a zkoumat jeho identifikaci a jeho orientaci.

Většinový muž je mužsky identifikován a heterosexuálně orientován. Jinými slovy takový muž nepochybuje o tom, že je muž. Sexuálně atraktivním objektem je pro něho žena.

Většinová žena je žensky identifikována a heterosexuálně orientována. Jinými slovy taková žena nepochybuje o tom, že je žena. Sexuálně atraktivním objektem je pro ni muž.

Homosexuální muž stejně jako muž heterosexuální nijak nepochybuje o svém mužství, pouze je pro něho sexuálně atraktivním objektem nikoli žena ale muž. Nic víc.

Naopak homosexuální žena stejně jako žena heterosexuální nijak nepochybuje o svém ženství, pouze je pro ni sexuálně atraktivním objektem nikoli muž ale žena.

Z toho vyplývá, že homosexuální jedinci obého pohlaví mohou mít problém se svou orientací, ale nemají naprosto žádné potíže se svou identitou či identifikací, jak se zcela mylně domnívá paní Westman.

Pro úplnost (a definitivní zmatení čtenáře) dodám, že existuje ještě něco jako transsexualismus. Transsexuální žena se cítí být mužem a transsexuální muž se cítí být ženou. To je ale zcela jiný příběh.

Obávám se, že autorka zmíněného textu vychází z dosud zcela neopuštěné a poněkud naivní (infantilní?) představy homosexuála jako zženštilého, převážně v růžovém oděného „teplouše“ s mazlivým a nasládle charakteristickým způsobem vyjadřování, tak jak bývá začasté prezentován v nepříliš vtipných anekdotách.

V současné době přijímanou teorii, že vloha k homosexualitě vzniká již v prvním trimestru nitroděložního vývoje, přikládám jen pro úplnost.

Jakkoli tedy vedu vnitřní diskusi o tom, zda svěřovat homosexuálním párům bezprizorná dítka do adopce, soudím, že muž, který je sexuálně přitahován jiným mužem a nikoli ženou, má ve své sexuální identifikaci zcela jasno a může být pro adoptivní dítko mnohem kvalitnějším identifikačním vzorem než jednoznačně heterosexuální kriminálník.

Autor je sexuolog