Nedávno se v médiích opět objevil článek o tom, že někteří lékaři vybírají peníze za ošetření pacienta, aniž by na to měli právo. Jako vždy, diskuse „znalců“ obsahuje řadu mýtů, nepravd a dokonce i invektiv. Jako to tedy je?

Je dobrým zvykem si nejprve ujasnit některé pojmy, aby případná diskuse měla úroveň a nesklouzla jen do ničím nepodložených dohadů.

V České republice je zavedena zdravotní daň (zvaná eufemicky zdravotní pojištění), kterou si každý z nás platí. Za výdělečně nečinné ji hradí stát. Z této daně se posléze platí veškeré lékařské výkony, ať jsou to jak preventivní prohlídky u praktického lékaře, tak třeba operace nádoru mozku či transplantace. Je to tzv. „solidární systém“, zavedený již od doby vlády kancléře Bismarca. Solidární proto, že ti doposud zdraví (a tedy prostředky nečerpající) platí péči těm, kteří nemají tolik štěstí v životě a lékaře potřebují. A to i těm, u nichž je bohužel pravidlem, že onu péči nadužívají, zneužívají (chroničtí alkoholici, feťáci atd.), kde všichni vědí, že ošetření vede jen k tomu, že se časem objeví se stejným problémem. Platíme to všichni bez rozdílu s vědomím, že jsou to fakticky neúčelně vynaložené prostředky.

Každý lékař v terénní praxi má svou ordinační dobu .To je čas, který věnuje svým pacientům a v němž provádí lékařské výkony. Její rozpis visí na dveřích či nějaké nástěnce. Od ordinační doby je nutno odlišit dobu pracovní. To je časový úsek, kdy se musí věnovat práci, kterou znají všichni ti, co pracují samostatně. Kontakt s úřady, pojištovnami, psaní různých potvrzení, lázní, rehabilitačních ústavů apod. Bývá sice kratší než ta ordinační, ale je nutná k provozu ordinace. Posléze, jako každý člověk, má lékař i dobu odpočinku, kdy má nárok na zasloužené volno.

Každý výkon v ordinaci má vedle svého ohodnocení i předepsaný čas, který mu lékař věnuje. Pokud přichází poprvé, je doba vyšetření delší, než u běžné periodické prohlídky, kde jsou předchozí data, výsledky vyšetření i užívané léky již známy a netřeba jim věnovat víc, než je nutné. Do ordinační doby se tedy vejde jen určitý počet pacientů a je jasné, že nejde nafouknout. Navíc pojišťovny mají možnost kontrolu vynaloženého času na pacienty/den a vím, že u některých lékařů došlo dokonce ke krácení plateb jen proto, že pracovali nad uvedený limit.

Omlouvám se za poněkud suchý úvod, který je však nutný k pochopení dalšího. Lékařů v terénní praxi je málo, jsou často v důchodovém věku a situace se bude lepšit jen velmi pomalu. Aktuálně všichni vědí, že sehnat specialistu je dost velký problém.

Někteří situaci neřeší vůbec, mají svůj pool pacientů a nové nepřibírají. Jiní, více empatičtí, se snaží vyhovět, nicméně jak je uvedeno výše, nemají prostor ve své ordinační době. Proto zkrátí svou dobu odpočinku a pracují i v tomto čase.

Pokud jde o jinou profesi, každý chápe, že odměna zámečníka v 21.00 hod k zaseklému bytovému zámku bude podstatně vyšší, než plánovaný výjezd v denní dobu. U lékaře to zatím někteří nechápou a mají pocit, že jsou okradeni.

Situace letos je pikantní v tom, že MInisterstvo zdravotnictví ČR snížilo bodovou úhradu za výkony prakticky ve všech odbornostech (v neurologii je to 7%). Tedy - bez ohledu na loňskou inflaci 10,7% (jež by měla být aspoň částečně saturována), naopak pokles proti minulému období. Představa nadšení lékařů z této situace je nejspíše snadno uvěřitelná.

Rovněž některé materiály, léčebné prostředky nejsou plně hrazeny ze zdravotního pojištění a je tedy legitimní jejich doplatek.

Suma sumárum. Je třeba striktně rozlišovat, jestli lékař vybírá různé poplatky, na které opravdu z podstaty věci nemá nárok a naopak se smířit s tím, že si prostě za práci navíc musíme připlatit, jak to koneckonců děláme i v jiných případech v běžném životě.

Na závěr jedna perlička. Pamatuji si, že zde na blogu kdysi psal jeden kolega, který přednášel etiku na medicíně. Pozval si tehdy domů opraváře televizorů. Ten mu vyměnil nějakou elektronku a obraz naskočil. Za těch 20 minut požadoval cca 1000,- Kč (podotýkám, že je historka stará cca 20 let). Když onen opravář zjistil, že dotyčný je lékař, ukázal mu svou dolní končetinu s náběhem na bércový vřed a žádal o radu,. Pak si sundal košili a požádal lékaře, aby se podíval na jeho krční páteř. nakonec konsultoval nějaké léky, co dostal jinde.

Pan opravář lékaři poděkoval za rady. Lékař - etik - zvažoval (dle mého oprávněně), zda-li by i on měl vystavit účet za konsultace, kterou právě poskytl a která vycházela rovněž z jeho umu. Posléze došel k názoru, že by to pan opravář určitě nepochopil a odešel by rozladěn.

Je docela možné, že ten pocit dodnes nesdílí jen zmíněný opravář, ale řada našich spoluobčanů.