Dnes zcela jistě nechala všechna média bohužel bez povšimnutí skutečnost, že 24. ledna 2012 uplynulo přesně 300 let od narození pruského krále Fridricha II. Velikého (24. 1. 1712 – 17. 8. 1786), kterému se příznačně přezdívalo také "der Alte Fritz" (Starý Fritz), v horších případech také Totegräber (Hrobník). Jako Fridrich IV. vládl také Bavorsku. Muž ten zasáhl mnohokrát do dějin naší země a měl by být z mnoha důvodů připomínán. Ta jeho poslední přezdívka pramení možná z toho, že jednou před nějakou bitvou zvolal na své vojáky - tak do boje pánové, copak chcete být na tomto světě věčně?

Obecně nemáme tohoto dobyvačného krále nijak rádi. Nejprve nám (nebo spíše Marii Terezii) uzmul na dlouhé časy Horní Slezsko a poté dostal zálusk na kořist v samém srdci monarchie. V roce 1758 obléhal Olomouc, která byla klíčem k Moravě. Kdyby toto město pokořil, mohl Moravu připojit ke své rozrůstající se říši. Navíc při všech svých výbojích na Moravě nechával za sebou zpustošené a vydrancované vesnice. Není divu, že obyčejný lid ctil generála Laudona, který spolu s dalšími rakouskými vojevůdci učinil řádění tehdy ještě mladého Fritze jakousi přítrž. V posledních dnech června 1758 rozprášil v bitvách u Budišova nad Budišovkou (Guntramovice) a Domašova nad Bystřicí obrovský pruský zásobovací trén, který si před obléhanou Olomouc pruský král objednal. A díky této bitvě Morava zůstala součástí rakouské monarchie, protože Fridrich, jakkoli byl již tehdy veliký, musel s nepořízenou odtáhnout. O této bitvě se moc nepíše, protože celkově nemáme rádi ani Marii Terezii, ani Fridricha II., konec konců ani Habsburky, Prusy, Němce a všechny jim podobné, kteří nám pouze ubližovali.

To Němci se snaží stavět k minulosti objektivněji. V pondělí jsem dostal lednový newsletter německého velvyslanectví v Praze, kde se mimo jiné píše: rok 2012 je rokem 300. výročí narození pruského krále Fridricha II. Velikého zvaného také "Starý Fritz". Nadace Pruské zámky a zahrady Berlín-Braniborsko připomene tohoto panovníka výstavou pod názvem "Friedersiko". Ta se bude konat od dubna do října 2012 v novém paláci a v parku Sanssouci v Postupimi, nejoblíbenějším místě Fridricha II.

Na to, co se dělo v 18. století, můžeme mít různé názory, leč to je tak všechno, co můžeme. Nemůžeme ovšem pominout skutečnost, že Fridrich II. patří mezi největší vojenské stratégy toho století. V životě vedl celkem patnáct velkých bitev a ve dvanácti z nich zvítězil. Mezi ty prohrané se mimochodem počítá i ta olomoucká. A že své rodné Prusko učinil evropskou velmocí? Ano, s výhradou, ale v té době to jinak nešlo, jinak to neuměli. Tento muž se narodil králem, králem byl a z toho titulu musel být také vojevůdcem. Nezapsal by se trvale do evropských dějin, kdyby nebyl mimořádnou osobností. To musíme uznat.

Tatínek, pruský král Fridrich Vilém I., z něj chtěl mít řízného vojáka. Jenže jeho druhorozený syn tíhl spíše k literatuře a k umění. Do konce svého života používal většinou francouzštinu, když jazyk německý považoval spíše za "řeč rolníků". V době obléhání Olomouce psal ve svém vojenském stanu velice zajímavé filozofické úvahy svému příteli Voltairovi. Latině a hře na flétnu se mladý princ naučil tajně, aby královský otec nevěděl. V šestnácti letech se zamiloval do Anny Kateřiny, hraběnky Orselské, nevlastní dcery saského kurfiřta a polského krále Augusta II., jehož drážďanský královský dvůr Fridricha oslnil. Nadchnut myšlenkami osvícenství, rozhodl se jako osmnáctiletý, že prchne před otcem do Anglie. Vše se ale prozradilo, jeho druh a společník Hans von Katte byl popraven a Fridrich uvězněn. Jelikož se i ve vězení zamiloval do paní von Wreech, manželky vězeňského ředitele, sáhl tatínek k metodě, která byla vždy účinná. Vybral synovi nevěstu a oženil ho. Nevybral mu špatně. Neteř císařovny Alžběty, sedmnáctiletá Alžběta Kristýna Brunšvicko – Bevernská byla krásná dívka. Leč Fridrich zoufale nesouhlasil. Nakonec si Alžbětu 12. června 1733 vzal. Nikdy ji nemiloval, na rozdíl od ní, ale prožil s ní padesát tři let slušného manželství. Pikantní informace z té doby ani slůvkem nenaznačují, že by si byli nevěrni.

Sedm let poté se ujal vlády nad Pruskem a dlužno přiznat, že si vedl velice dobře. Nejen že rozšířil značně území státu, ale zavedl reformy, které by mu mohl náš premiér Nečas závidět. I nám jako občanům pomohl. Zasloužil se mimo jiné o značný rozvoj pěstování brambor, které se díky tomu dostaly i do našich zemí. Konec konců náš český jejich název má původ v zemi Braniborské. Zefektivnil vzdělávací systém a zavedl povinnou školní docházku. Založil Berlínskou akademii věd. Provedl řadu reforem soudnictví a nařídil, aby úředníci považovali všechny občany za sobě rovné a uznávali jejich právo na vlastní duševní život. Svým výnosem zakázal metodu mučení, podporoval svobodu tisku. Pod vlivem myšlenek osvícenských prosazoval tolerantní politiku náboženskou a rozšiřoval množství zemědělské půdy vysoušením bažin. Jeho diplomatické a vojenské schopnosti byly uznávány v celé tehdejší Evropě. Byl výborný praktik, ale i teoretik. Jeho kniha "Anti-Machiavelli", napsaná pochopitelně ve francouzštině, patří dodnes k významným kritickým dílům, korigujícím státotvorné teorie Machiavelliho. Rozuměl dobře umění, sám komponoval, podporoval umělce, mezi jinými také Johanna Sebastiana Bacha. Byl náročný především sám k sobě, jeho pracovní den začínal časně ráno a končil velice pozdě večer. Hodně cestoval, a pokud zrovna neválčil, rád se přesvědčoval osobně o tom, jak je jeho království spravováno.

Když 17. srpna 1786 odešel na onen svět, bylo za ním velice slušné dílo. V době jeho kralování bylo Prusko, pokud se území týče, třikrát větší než země, kterou po svém otci převzal. Zdvojnásobil se počet jejích obyvatel na pět milionů. A Berlín, který si mimochodem letos připomíná 775 let od svého založení, se stal evropskou metropolí.

Ano, je hodně důvodů, proč bychom neměli tohoto pruského krále zvlášť ctít a vzpomínat. Ale je také hodně důvodů, proč bychom měli vzpomenout jeho zásluh a jeho schopností. Řízením osudu mu nebylo dopřáno, aby celý život filozofoval s Voltairem a jemu podobnými, aby vzdával hold francouzské kultuře, kterou miloval a uznával. Bylo-li třeba, postavil se do čela své země. Udělal vše, aby se stala velkou, a proto mu historie právem přidělila přívlastek "Veliký". Byl synem své doby a jeho činy nemůžeme hodnotit pouze nazíráním dnešním. Spíše bychom si měli položit otázku, co vše činí politika velkým. Mnoha jeho současníkům přidělila historie pouze noticku ve slovnících. O Fridrichu II. bylo napsáno mnoho zatracujících i obdivných slov. Kéž by se totéž podařilo některým politikům našim.

100 let od královy smrti, v roce 1886 namaloval Robert Warthmüller obraz o zájmu Fridricha II. o pěstování brambor.